Anabell; Kristiny pohádky

Natalie se uvelebila, jak jen to na nepohodlné vojenské posteli bylo možné. Dívala se do prázdna. Trochu jí mrzelo, že jí Krista nic nevyprávěla, ale chápala to. Milovala její příběhy. Laura se na ně dívala skrz prsty a smála se jejich absurditě. Ale Natalii se moc líbily. Věřila jim, ačkoliv se zdály být nereálné a nerozuměla jim. Hltala každé slovo, stejně jako když poslouchala Veroniku. Jeden z příběhů byl o Itragrálech...

Kdysi žil jeden z prvních vojáků Intragrálu, který…
„Co je to Intragrál?“
„To jsou lidé, co hledali Svatý grál, pradávný artefakt nesmírné moci. Toužili po něm dlouhá století.“
„A co je to artefakt?“
„Jak bych ti to… je to nějaká věc, nejspíš hodně drahocenná. Prostě předmět.“
„A co je ten Svatý grál za předmět?“
„Nechceš si psát poznámky a ptát se až na konec?“
„Promiň.“
„Nic se neděje, drahoušku. Nevím, co je ten grál za věc. Ale měl by být tak mocný, že by dokázal vrátit život mrtvému.“
Ten voják byl zakladatelem Intragrálů. Jeho cesta za Svatým grálem ho zavedla na ty nejroztodivnější místa na světě. Prošel Zemi křížem krážem a hledal to, co nikdo nikdy nespatřil. Až jednoho dne dorazil před starý chátrající chrám. Pomalu ho opouštěla naděje. Už jen poslední místo a nechá svého marného snažení, ale hluboko v mysli toužil po grálu. Velmi moc toužil.
Chrám byl nebezpečným místem. Stěny se bortily a v podlahách zely obří díry, do kterých spadnout znamenalo jistou smrt. Postupoval pomalu hlouběji do rozbořeného komplexu. Neohrožen se proplétal labyrintem suti ke středu chrámu. Najednou si uvědomil, že stojí v nové chodbě plné zrcadel jakoby nedotknuté zubem času. Opatrně pokračoval, srdce mu bušilo vzrušením.
„Puf!“
„Jé!“ Natalie se lekla, když na ni Krista vybafla, ale hned se rozesmála.
Znenadání před ním stála průhledná postava. Koukala na něho prázdnýma očima. Mužský hlas vycházející z postavy promluvil k vojákovi, aniž by hýbal rty, jen jedno jediné slovo a natáhla k němu ruku.
„Zbraň!“
Voják se usmál. Takže to musela být nějaká zkouška. Vytáhl tedy jednu ze svých zbraní a podal ji do natažené ruky. Zbraň okamžitě zmizela. Voják stál s otevřenou pusou a čekal, co bude dál.
„Zbraň!“ přízrak zopakoval.
Tak tedy mě chce asi zcela neozbrojeného, pomyslel si voják. Jen pokrčil rameny. Byl zvědavý, co na něho dál čeká. Postupně v rukách muže mizely meče a střelné zbraně, až byl voják zcela beze zbraní.
„Zbraň!“
Voják znejistěl. Už žádnou neměl. Vzdal se všech. Zamyšleně se podíval na svůj oblek. Možná to považoval za zbraň. Tak se tedy svlékl a podal svou zbroj duchu. Zbroj se řinčením dopadla na zem. Voják byl zaskočen.
„Zbraň!“ opakoval zase duch.
Voják ztrácel trpělivost. Nechápal, co po něm chce. Tvrdě mu řekl, že už nic nemá, čím by mohl ublížit.
„Zbraň!“
Voják už řval a zapřísahal se, že nemá zhola nic. Cítil vztek.
„Zbraň!“ přízrak mluvil stále stejně, jako by vojáka vůbec nevnímal.
To vojáka rozběsnilo. Vrhl se na ducha. Neprošel jím. Zadržel ho. Zápolil s ním, ale přízrak ho mírumilovně odrážel. Nechtěl s ním bojovat, přijímal rány a jen stál v cestě a bránil v dalšímu postupu. Tvrdě bojoval voják, ale ničeho nedosáhl. V zoufalství křičel a nadával. Cítil, že je blízko cíle své cesty, ale přesto tak daleko.
„Zbraň!“
To slovo ho dostávalo do stavu šílenosti. Rozehnal se po okolí a pěstí narazil do jednoho zrcadla. To se hned roztříštilo na tisíce malých střepů. Některé ho pořezaly do pěsti.
V naprostém zoufalství se posadil na zem. Díval se na svůj obraz ve střepech zničeného zrcadla, díval se na svou krvavou ruku.
A tehdy pochopil. Díval se na své tělo a své ruce, které způsobily tolik bolesti. Vztek ho opustil a vstal. Pohlédl přízraku do očí.
„Zbraň!“
„Nemohu jít dál. Já jsem zbraní!“ voják smířen s nezdárným osudem své výpravy poklekl před přízračným mužem.

Krista se odmlčela.
„A? Co bylo dál?“
„Já nevím. Třeba se snažil odčinit zlo, které působil jako zbraně, ať vědomě nebo ne. Třeba hledal odpuštění, aby ho mohl duch nechat projít. Každopádně měl být prvním Intragrálem, takže nejspíš založil ten řád.“
„A co mu na to odpověděl ten duch?“
„Opravdu nevím. Znám jen tohle.“
„A našel někdo někdy ten Svatý grál?“
„Nevím.“
„Co znamená, že je zbraní?“
„To mi pověz ty. Co si o tom myslíš?“
„Zbraně jsou jen věci, jak by mohl být věcí?“
„Možná nejde jen o věci, ale o to jak jsou využívány, o to jak jsme využíváni my všichni.“
„Ale jak s ním mohl bojovat, pokud by byl zbraní? Jak to, že nezmizel jako ostatní zbraně?“
„Asi protože nebyl jen pouhou zbraní.“
„Myslíš, že se to skutečně stalo?“
„Věřím tomu.“