fix it

Dalo by se říct že mě už trošku znáte, jasně, kvůli blogům, ale ve skutečnosti mě nezná nikdo z vás. Je to jeden ze způsobů jak je možné se přiblížit mému životu a z části pochopit tuhle osobu. Už delší dobu se chystám na jednu věc a to je přepsání svého deníku do virtuální podoby. Ale když jsem se tak rozhodla, tak přišlo nehezké zjištění, že platforma blog.cz ukončila definitivně svojí existenci. Fňuk. Srry, já na tom vyrůstala. Jako malá jsem si psala blog o křečcích, postupem času se to změnilo. S blogem jsem po čase skončila a začala psát deník ručně. Pokaždé do něj tisknula fotky.. Kdyby jste věděli o nějaké eazy alternativě místo blogu, tak podejte echo.
Jak mám ve zvyku, tak do jednoho článku vždycky zatáhnu více věcí najednou. Momentálně se snažím najít ten směr kterým se vydám. Marně. Potřebuju k tomu tebe, aby jsi mě popostrčil. Jenže kdo vlastně jsi, nejsi moje převlečená kopie? Návštěva z jiné dimenze? Jak jinak, honí se mi v hlavě spousta otázek a momentálně se snažím pochopit co se vlastně děje. Už od dětství jsem trpěla na špatné sny, poslední dva..tři týdny? Je to vlastně jinak. Pamatuju si spousty svých snů, ale v poslední době se k nim nemůžu dostat. V hlavě mi utkvěl jeden jediný. Byl tam on a vlastně to všechno bylo dost realné. Ale to jak se na sebe usmíváme je stále realita. Vidíme se zřídka. Vlastně nevím jestli to chci, jestli ho chci. Bylo hezké se tě ve snu opět dotýkat, není pro mě doteď jednoduché se přes to přenést, budete se smát, ale vím že s tímhle člověkem mám jisté pouto, a nejde tu o lásku.. Určitě pro tohle spojení existuje nějaké … slovo. Možná existuje a nejsem s ním jenom seznámena.
Co se toho deníku týče, věřím že je tu dost lidí které by tohle zajímat mohlo a pro mě je to důležité. Vlastně jsem v něm psala i o incidentech se zdejšími. Chybí v něm spousta podstatných informací, které je potřeba zpětně dopsat.
Asi si nešlo že se v poslední době nějaké věci dějí a celkově bych řekla, že je zvláštní co se kolem děje. Je spousta zákoutí do kterých nemůžu nikoho pustit, jak moc by mě dokázala zabít moje upřímnost před vámi? Je ve mě tolik tajemství, ale asi vás zklamu, žádná vražda mezi nimi není, což je škoda, mohlo by to být o to zábavnější. Není nic horšího než žít ve strachu.
Můj problém je v tom, že se v lidech snažím vidět vždy něco pozitivního. I přes to že se k vám nechovají hezky, ale.. prostě i skrz to co děje víte, v tom člověku .. Nechci se tohohle člověka zastávat po tom všem, a teď nemluvím o mém ex příteli, ale o člověku, co mi dva měsíce působil totální psychický terror. Jsou dva druhy těchto lidí, řekla bych, ti co sekají latinu a snaží se žít a ti, co se i přes jejich “snahu” dostanou zpátky.
Obviňování, kvůli tobě se dostanu zpátky za mříže Maruško.
Jak vůbec? Jak sis mohl dovolit vyslovit něco takového? Člověk co nedokáže vidět vlastní chyby, radši řešit to, že nemůžeš ke kosmetičce než aby sis našel práci? To že si nemůžeš dovolit luxus ve kterým si žil, než ti všechno sebrali? Každý si řídíme svůj vlastní život.
Jasně, chápu. Jsi chycený, odlišný.
Chudáček s propadlými tvářemi.
Pere se to ve mě.
Mám v sobě blok a nedokážu k sobě pustit někoho nového.
Jsou to pohledy.
Je to oční kontakt.
Chybí mi sledovat všechny kolem.
Snažím se sama sebe fixnout.
Omlouvám se, jedu páté přes deváté, ale jak říkám, zatím nemám alternativu blogu.