Piss, kdys...!!!

Šeherezáda, hnedky jak přišla, tak ani nepozdravila, jen si pomyslela svoje a začla:


Za dávných časů, v našem starodávným městě, vodevírali vedle sebe, na starodávným tržišti, svý klenotnický krámy, šperkaři Mansúr a Aslán.

Mansúr to dělal vodedávna a Aslán byl novej. Ale, že vobá vyráběli supiš šperky z všemožnejch drahejch kovů a
šutrů a k tomu prodávali taky baterky do hodinek a do navigací, pro karavany, kerý procházely městem, tak se měli vobá dobře.


Starej Mansúr ale, že tam byl prvně, tak na Aslána žárlil. Spomínal na dobu, kdy prodával sám, až jednoho dne dostal nápad a povídá:


„Hele mladej, mám jedinou céru a že je holka po mně, tak je děsně
šikovná. Ta dyž před ní na metr podržím docela malej prstýnek, tak se přes něj vyščije tak, že ani kapka nejde vedle.“


A že byl Aslán mladej a neskušenej, tak temu nechtěl věřit a sadil svůj krám, proti Mansúrovu, že to jako není možný. A tak ho vzal Mansúr k sobě,
kde ho představil svý céři Budúře. Ta honem šup na stůl, vyhrnula si až po bradu a vopravdu, ani kapka nešla vedle!


Aslán vodevzdal krám i s pickupem, co s ním jezdil na zlato a
že už neměl jinak nic, tak se nechal vod Mansúra najmout na práci. Mansúr chodil prodávat na tržiště a Aslán dělal do prstýnků. A jak tak koukal do těch prstýnků, a že si pořád pamatoval na to, co všecko ukázala Budúra při svým vystoupení,
tak ho to nenechalo lhostejným, hlavně dyž šla v dílně kolem. A že si jednou zapomněl vezmout slipy, tak Budúra kouká a zvědavě se ptá:

„Cák ti to tu kouká?“ a vokazuje mu na to.


Aslán se ulek, pak ho ale napadlo:
„Je to rajský lízátko, ať lízáš, jak lízáš, tak neubude, spíš navopak:“ A že
Budúra nespala, ale něco takovýho viděla prvně i když už vochutnala různý sladkostě
a pěkně se to lesklo a bylo to hezky růžový a tak si lízla a pak znova a pak ji to začlo bavit. Vopravdu neubyl a byl eště věčí a co teprvá, jak zjistila, že má i smetanovou náplň. A že byla i pracovitá, tak to pak chtěla každej den i víckrát. Aslán nic nenamítal,
jen vobčas kroutil divně vočima a vzdychal, jak najatej. No, dyk vlastně byl.


Každý ráno už čekal přpravenej, pěkně v pozoru. Jednou si ale
Budúra maličko přispala a přišla pozdějc. Když si ale lízla, tak hnedky spustila na Aslána: „Studený, máš to dnesky studený, nemá to ten správnej šmak!“


„To, aby sme to dali někam vohřát.“ Napadlo Aslána.

„Po ránu je tu ale všude chladno…“
namítala Budúra.


„Já ale vím, kde je teďky nejteplej,“ dodal Aslán a sáhnul jí mezi nohy.

„Jo, dej to vohřát,“ zajásala Budúra,
vyhrnula, votočila se a vystrčila na Aslána svůj zadek.

Aslán se nedal pobízet a napíchl ji, jak křepeličku zrovinka v tom nejteplejším místě.


„Au!!!“ stačila eště vykřiknout, ale zahřívání se jí začlo líbit, eště
víc, než dříve lízání.

Po nějakým čase zašel Aslán za starým,
prej: „Za tu dobu co u tebe tepu, sem už něco vydělal a že mi to dáváš na stavebku, tak sem nic nechtěl. Teď to ale celý vsadím, že to Budúra už podruhý nesvede.

Mansúr se zaradoval, jistej si další
výhry. Tutovka, jistější než Sportka!

Zavolal Budúru a ta zase šup na stůl a všecko zvopakovali, jak prvně. Jenomže tentokrát nascala Budúra tatíkovi do rukávu. Ale, že byl Mansúr zkušenej a taky nebyl včerejší, tak vyždímal rukáv a
šel rychle chystat veselku.


Nakonec, šikovnýho zeťáka, kerej se umí votáčet v řemesle i s řemeslem,
má dva krámy, pickupa a stavebku, takovýho si ždycinky přál…


Šeherezáda zmlkla a páč se rozednívalo a Šahriár se začal zadumaně
koukat skrzevá svůj prsten, kerej si kvůli tomu sundal s prstu, tak rač mazala dom.