Ano, pane řediteli.

No jo, asi nejsem soudnej, ale žačínáme topit pod kotlem a rozjíždíme činnost bez omezení. Dneska si nás zavolali do jedné školy, abychom tam rozšířili pokrytí sítí. Zjevně chtějí děti od sebe držet pomocí virtuálních klecí a individuální zábavy a údajně zapojením výpočetní techniky do běžné výuky.
Dorazil jsem na odpolední jednání až skončí výuka, sedím v předsálí před ředitelnou a slyším kázání, jak pan ředitel plísní nějakou učitelku za něco, vůbec není rozumět za co, ale z dialektiky jsem pochopil, že se pan ředitel potřebuje trochu uvolnit a jeho retorické cvičení má za úkol podrobit tu nebohou bytost do nejmenšího detailu, aby bylo jasné kdo je otrok a kdo pán. Podle hlasu si ho představuju jako statného jedince, co nad ní stojí a plísní ji jako nějakou ubohou čubičku, která neposlouchá. Jsem tu prvně. Chodil sem kolega, už chodit nebude, nedal Covida. Z jeho vyprávění vím, že pan ředitel je svůj.
" Tak a teď jdi a až to budeš mít hotové, okamžitě se vrať" Začínám rozumět, protože jsem si přisedl blíž ke dveřím, abych zjistil o co jde.. Ano, ano, slyším pouze ano. Protože takové kázání jsem zažil naposledy ve škole čekám co to jako je. Otveřou se dveře a já vidím velmi mladou slečnu/paní - asi učitelku.Já slyším takové špitnutí: Ano pane řediteli, a odchází. Celá v černém, bez roušky, vcelku vysoká, což ještě podtrhujou vysoké podpatky. Vidím její upjatý výraz, černé vlasy, modré oči, podívám se na ní, ona se mi vyhne pohledem a odchází chůzí typické učitelky, papíry přitištěné na prsou. Tak tam sedím, znova se otevřou polstrované dveře ředitelny, výjde takový mužíček, metr padesát a jsem pozván na jednání. Prosím Vás sundejte si ten respirátor, tady jste v ředitelně, ne v lakovně a podívá se na mě, jestli plním jeho rozkaz. Vy jste nějak narost. Usměju se. Nechci mu říkat, že on je liliput. Okamžitě mě usadí, protože rozdíl výšek je nesouměřitený. Vidím jak vystoupí na svoje podium, které má 2 schody, sedne do svého ředitelského křesla a přísně se na mě podívá pronikavýma modrýma očima chlapa sušenky, který může vážit maximálně 45 kilo, je mu tak k šedesáti. Postava klučíka, který by zapadl mezi studenty jak kolík do dírky, pan ředitel, kterého když si prohlídnu, tak mi chybí rajtky, helma a bičík a byl by tam Jockey jak z Velké Pardubické. Taková ta drobná hubená postava, uzoučký boky, bez zadku a podivně zkroucené tělo, které připomíná jenom velice vzdáleně muže. Spíš chlapce, ale s vráščitou tváři, kolem očí má vrásky jak Mickey mouse a když něco chce zdůraznit, tak se mu tam nakreslí kružnice o četnosti 10-15 vrásek. Ten chlap snad nemá žádný tuk, prohlížím si ho jako zjevení z nějakého komiksu. Projednáváme co je zapotřebí, termíny - včera pozdě, domlouváme se na realizaci a koordinace kvůli výuce. Cítím z něho takové to: Já už si tě ochočím chlapečku, mě říkat co je nejlepší nebudeš.. Rozcházíme se. Ještě něco podotýká a ze mě vypadne: Ano pane řediteli.. Vycházím ven, tam už čeká ona nešťastnice, napnutá jak struna s dychtivým výrazem, když se otevřou dveře a já do nich vstoupím, musí zvednou hlavu a místo svého ředitele liliputa tam stojí dvoumetrová almara. Údiv v očích, pootevře pusu a údělá krok zpět.
Jdu na prohlídku školy se školníkem, abych si rozepsal materiál a jak vycházíme, ona slečna tam vpluje, jdu po chodbě a já uslyším Cvak. Ano ano.. Náš Jockey si zamkl.. No jsem starej chlív, takže hned myslím na to, jak se na něj vrhne a minimálně jednou ho obtáhne.. Přemýšlím o typu fungování a jediné co mě napadá je D/S..
Asi za půl hodiny mám školu projitou zakreslenou do plánu a vracím se, abych to ještě prokonzultoval. Řikám si.. Hele jsem tu novej, vemu za kliku a třeba i něco uvidím. Přicházím ke dveřím, rázně zaklepu a vezmu za kliku.. No prd je zamčeno, slyším rychlé kroky a cca po 20 vteřinách pan ředitel odemyká a vychází ven. Koukám na něj tak ze zhora, on pokyne, že si sedneme do předsálí, zamyká za sebou a sedáme si. Je na něm vidět, že je nějaký roztržitý a nervózní, ukazuju mu plán, že tam budou bohužel i nějaké vícepráce, ale že bych potřeboval ještě nějaké podklady. Domlouváme se, že mi je pošle e-mailem a asi po 10 minutách se loučíme. Pan, ředitel vstává a já si všímám, že má rozeplý poklopec, no nechávám to být. prostě je vše v pořádku, to se stává. Tak se v duchu zasměju. Pan ředitel se vrací k sobě do ředitelny a jakmile odemkne dveře, vyjde paní učitelka a nekompromisně míří na záchody v předsálí.. Směju se od ucha k uchu, vidím její vážný výraz, vážný výraz pana ředitele, začeptám nenechte se rušit se otáčím a odcházím a říkám si.. Takovej ZkuTr a jak mu to jde :)