Carpe Diem

Před pár dny jsem popřál mojí velmi dobré kamarádce k narozeninám, se kterou jsem kdysi dávno párkrát zablbli, ale nějak jsme to nehrotili, protože jsme studovali každý v jiném městě, ale občas za mnou přjela na návštěvu občas já za ní, měli jsme k sobě takový nějaký respekt a asi jsme oba cítili, že hledáme něco víc. Nakonec začala chodit s nějakým gynekologem a já měl co dělat zvládat samičky v Brně, kde jsem trávil víc času na kolejích pajdy a mediků, než u sebe a naše cesty se rozešly. Našli jsme se po 20 letech, kdy to bylo jako bychom se viděli včera, ale ten respekt zůstal. Krátce jsme se viděli minulý týden, občas si pošleme nějakou poznámku, komentář a tak.
Dneska se mi ozvala s poděkováním a začala zvídat, jak se mám, jak se mi vede a .. a .. no to už mi bylo divné. Sice je fajn, že si udělala čas, ale moc na to nejsem zvyklej. Protože standardně komunikujeme přes sociální sítě. Chvíli jsme kecali, zajímala se jak se mi daří po kovidu a co doma, tak jsem jí odpověděl, jak to cítím a že už je to dlouhý a že by to chtělo už otevřít hospody a bary a sauny a kluby.
"Jojo, mohli bychom někam potom vyrazit, co ty na to?" Řekla.
"Jasně. No a co ty jak se máš?" opáčím
"No, je mi smutno, tak jsem si chtěla popovídat a tys mi napsal takovou pěknou básničku, tak jsem tě chtěla slyšet, víš?"
No nevím, přemýšlím a už mi to v hlavě štrachalo, která bije. Tak hodím sondu: "Tobě se stýská, co?"
"Jak to víš?" povídá a mlčí
Taky mlčím.
"Neruším?" ptá se
Je mi jasné, že to není jen tak a že se potřebuje někomu vypovídat.
"No mám teď trochu mazec, ale chvilku mám, můžeme si potom zavolat po 3, měl bych mít volno.
Tak copak se děje?" zvídám
"Ale nic, mám dneska volno, děcka jsou u rodičů, manžel pryč, jsem sama a chtěla jsem tě slyšet a zjistit, že už jsi OK."
A protože jsem starej chlípník, představuju si ji jak někde leží, v jedné ruce telefon, druhou ručku v rozkroku a volá mi. Jsem po tom kovidu nějakej zpomalenej, tak sním a ona něco povídá a jediné co mi uvízne v hlavě je že řekla něco o procházce.. Nevím proč, ale jsem jak v rauši, využívám toho, že je to po telefonu, tak řeknu: "Hele vypadlas mi, cos to řekla o procházce?" ptám se protože ta představa nadržený kámošky mě úplně rozhodila. "No jestli by ses nešel projít!"
"Jako dneska?"
"Jo jako dneska!" a rozesměje se.. Tys mě vůbec neposlouchal co ?"
"Promiň, nějak jsem se na to nesoustředil a nebylo slyšet"
"Ok a na co jsi se soutředil?"
"Na to jak si říkala, že jsi doma sama, promiň jsem po tom kovidu nějakej zmatenej, uvědomuju si co jsem řekl a a už se z toho snažím vyplavat"
"Fakt?"
"Promiň jsem nějak mimo"
"TO je dobrý, OK, tak já ti zavolám odpoledne, jo?" a směje se.
WTF? Už jsem dostal dvě fotky, mírně dráždící, seru na to jdu domu, stojí mi jak hřídel zadního náhonu a nemůžu se na nic soustředit!