Malej princ.

Za devaterými horami a devaterými
řekami, leží jedno malý knížectví a menuje se to tam Monaco, to ví přeci každej! Hlavně my, co sme tam byli víckrát!


A v tom knížectví, leží ve svým paláci na kanapi ZlatkaX a vodpočívá
a najednou kouká, že vedle ní leží malej princ a povídá jí: „Hele, mamčo, klíďo mi můžeš říkat Tomíku, ale musím s tebou nejdřív něco probrat, páč v tom mám nějaký nejasnostě. Esi si mysíš, že když sem byl tak dlouho potmě, že si jako nic nepamatuju, tak to seš na vomylu. Pamatuju si, ale to už se začlo dělat světlo a já zaslech, jak se venku bavěj dva chlapi a povidaj, jeden druhymu:


„Tak se nám ta maminka pěkně vodevírá, pane kolego. To by byla galerka na Amatéry, to by všici koukali!“


„Jak sem to, mamčo, zaslech, tak sem tam na ně vylít a všecky sem je tam seřval, až sem byl rudej, jak Ransdorf! Ti chlapi tam byli voblečený v bílým a zeleným a na hlavě měli čepičky, jako teďky já a měli tam i stejně voblečený ženský,
kerejm řikali „sestři“. Ale páč se mě báli, jak sem byl rozjetej, tak měli přes ksichty hadr, abych je nemoh poznat, až je potkám, třeba v hospodě. No a ti pak, stran toho vodevírání, si začli všímat hlavně mně a říkali, že sem taky povedenej! A mně by teďky hlavně zajímalo, kdy budu mít galerku na Amíkách taky já?“


Zlatíčko se zamyslela a povídá: „Až budeš velkej…“

„Jak to, mamčo, mysíš? Sem přeci pořádnej kus chlapa, můžeš se klíďo kouknout!“


Zlatíčko zauvažovala a praví: „Až
budeš mít vosumnáct!“

„No to se teda načekám, skoro jak na důchodovou reformu!“ protestoval malej princ, pak se ale uklidnil, páč si všim,
že mamča šteluje jedno to svý nádherný ňadro a že zrovinka začal mít hlad, tak jen zavrněl, už jen tak docela u bradavky: „A že mi nezapomeneš říct, až budu mít těch vosumnáct, abych tu svoji galerku na Amatérech neprošvihl…?“