Jak jsem fotila ptáka

Věnováno rlerchsovi.
.
Kdysi dávno, v minulém století, kdy ještě nebyly mobily nebo byly, ale neuměly fotit, jsem hodně fotila. Klasikou, na film. Bydlela jsem v centru Prahy, tak jsem všude chodila pěšky. Byla jsem taková rozlítaná jako pták. Pobíhala a poletovala, všude hned byla.
.
Kamarádka toho využila a zeptala se, zda bych jejímu známému nevyfotila papouška do soutěže. On to vlastně nebyl papoušek, ale nějaký druh kanárka nebo andulky. A tak jako delfín není ryba, tak tihle chovatelé prý nemají rádi, když se říká papoušek. Protože jsem si nepamatovala CO TO JE, rozhodla jsem se, že o tom budu mluvit jako ptáčkovi.
.
Zazvoním, vyleze dědek v županu. Rozumějte - bylo mi dvacet, takže čtyřicetiletej chlap, byl prostě starej. A já na něj:
"Dobrý den, já jsem ... a přišla jsem vám vyfotit ptáčka." Dědek pokýval hlavou a pokynul mi, ať jdu dál. Tak jsem šla. Nějak mi nedošlo, že má na sobě župan a nikde v pokoji nevidím klec ani voliéru. Tak jsem čekala. On taky čekal. Tak já znova:
"Můžeme začít ? Fotit toho ptáčka, kde ho máte ? No a dědek rozvázal župan." ???!!!
.
Na nic jsem nečekala, otočila jsem, ani za sebou nezabouchla a pelášila jsem pryč. Dole na schodech v přízemí jsem si sedla a dostala záchvat smíchu. Já si spletla pavlače. Ony byly propojené domy do otevřeného dvora a já byla v jiném domě, ale na správném patře. Našla jsem telefonní budku a zavolala, jestli by nevyšel ven z bytu, abych věděla, že to je on. Další faux pas už jsem nechtěla. Chlápek vylez, byl taky nachystaný, ale v obleku. Na stolku čajový servis s bábovkou, no a konečně pták, ten správný pták.

.