Utrhla jsem se z řetězu :)

Po dlouhých letech nedostatku sebevědomí, které jsem se snažila nahánět mimo jiné tady, a regulérních depresí - jsem se z toho celkem úspěšně vyhrabala a cítím se v pohodě. Možná za to může věk, jakože každá ženská nad čtyřicet se nakonec sama se sebou vyrovná a je spokojená s tím, co má. Nebo jsem našla to, čemu se říká sebeláska, a co jsem dřív naprosto nechápala.

Všechny ty rady z ženských časopisů, jak ji získat a vybudovat spočívaly v tom, že si máte zajít nakoupit, na kosmetiku, zaběhat, na vínečko, a ono to přijde nějak samo. Nákupy nesnáším. A je mi jedno, jestli jde o salám a toaleťák, nebo lodičky na podpatku. K jejich koupi mě musí vždy manžel přemlouvat. Hrozím se toho, že mi cizí člověk bude sahat na obličej a bude ode mě blíž, než na půl metru (a to není kvůli covidu). Při běhu (už při té představě, protože neuběhnu víc, jak pár metrů) se mi chce zvracet a co se týče vína, mám slušné předpoklady k tomu, vypěstovat si závislost.

Takže jsem to všechno pravděpodobně pochopila až v blázinci a při cvičení jógy. Mám se prostě konečně ráda. Jenomže se mi to nějak vymklo z rukou, a já jako narcis se teď prohlížím se zalíbením v každé lesklé ploše, fotím selfies, zveřejňuju fotky všude možně, a vrhla jsem se na jednu sociální síť, o které jsem zaslechla, že je populární a je možné na ní ukazovat skoro všechno - a jsem tam. Exhibicionista jak vyšitý.

Aby vás tam ale někdo našel, máte si podle rad zkušenějších 'přetáhnout' svoje přátele, sledující, nebo fanoušky z jiných sociálních sítí. A ještě jim říct: 'Nechceš platit za moje nahaté fotky?' Já se svým archaickým přístupem k sítím a ješte se sociální fobií, kdy mám asi 50 přátel na FB, a to je hlavně rodina - sestřenice, bratranci - si tohle fakt neumím představit.

Založila jsem si IG s jiným jménem a tam mám své vyzývavé fotky. Nedopatřením jsem hned na začátku dala srdíčko nějakému sestřinu příspěvku, a tím mě zaregistrovala. Neodsuzuje mě, jen řekla, že fotky jsou WOW, každý jsme prý ujetý jinak, ale ona by se takto nefotila.

Později mě začal sledovat synovec přes koleno - dvacetiletý kluk, bratranec, který je celkem v pohodě a taky je prý na amatérech, a sestřenice, která mi pochválila fotku v podvazcích se skoro holým zadkem. Říkám si, že je to od ní třeba solidarita - jak se my, holky s rodovým 'zadkem, jako štýrský valach', nemusíme stydět.

Nestydím se za to. Nevím, jestli si změním jméno na své opravdové, ale říkám si, že nedělám nic špatného. Prostě mě to baví. V ideálním případě se člověk může tím, co ho baví, slušně živit. Já to nedělám kvůli penězům, nejsem nucena se prodávat, abych platila účty. A taky jsem zatím nic moc nezískala. Ale připadá mi skoro větší ostuda nechat si platit za práci (zaměstnání), které mě nenaplňuje a dělám to jen pro peníze.

Když jsme měli v blázinci na terapii říct, čím bychom chtěli být, kdybychom si mohli vybrat, padaly tam návrhy jako řidička kamiónu, burleska a pornoherec. Myslím, že ke dvěma posledním mám docela blízko :)