Ptám se, kdo jen jsi?

Ptám se, kdo jen jsi?

Ty časem v kleci uzamčená, zapomenutá, sedíc zlomeně třesoucí se vzlyky vzpomínek Tvých, co drásají srdce Tvé?

Kdo jsi Ty ptáče bez křídel, Ty chůdě nebohé tesknící tiše plačící němým hlasem křičícím?

Ty s vlasy hořící s hlubokým pohledem, v němž jsi své sny i hořkost uzamkla. Chci Tě poznat celou celičkou a číst myšlenku jedinou. Ty slunce mých dnů, hvězdo mých nocí a vílo mých snů bez, které nechci a nemohu žít. Šeptám modlidbu tichou prosby ať mi prozradíš, kdo jen jsi, když vcházíš bez pozvání do mysli mé neustále smějící s očima zářícíma ale i tajemnýma. Ta, jenž má hlas, co je dechberoucí ozvěnou mých vzpomínek onoho prvního setkaní s tebou ženo bez křídel. Kdo jsi anděli můj obestřený tajemstvími, které tě obklopují jako květy mě zahrad neznámých a vzdálených. Ty, která máš oči hluboké jako propast nekončící a vždy smějící se i občas slzami lesknoucí se jako rosa při rozbřesku. Jsi poutnicí, co ve světě zabloudila… ukřižovaná, bolestivá smuteční duše, co ji nikdo nevníma? Někdo, kdo přišel na svě,t aby mou byla?

Ooo jak Tě miluji srdce mé casiopei když říkáš věci, kterým nikdo nerozumí, když sníš svůj sen magických hříchů, zázraků a plných kouzel. Miluji Tvoji píseň okřídlenou, co vzlétá a mluví jen Tvá ústa. I přes Tvoji chladnou tvář, která ve mně vyvolává mrazivé chvění a pocity tak matoucí radostné ale i bolestné.

Snad jednou mi své tajemství poznat dáš ženo s vlasy ohně hořícího, než mé tělo ulehne v nehybném hřbitovním klidu a mé tělo hlad růží zažene. Chci Tě milovat k zoufání tady a teď … navždy. Lež s pravdou zaměňuje stín, když slyším v tisícerých ozvěnách Tvůj hlas a smích zvonící na poplach. Mé polibky věnované Tobě hvězdo noci osamělá truchlivá, co jsou pro Tebe rozkoší ale i špatností … prsty kterými Tě hladím všude jenž Tě zaplétají do kruhu Dantovského s lehkostí a s níž kráčíš vstříc pohřbení mému. Než jsem Tě poznal anděli můj, žil jsem v lopotném zmatku, cítil se slabý a

V rukou nesl své srdce zničené … Ukázala jsi mi světlo, k cestě přivedla a pravdu odhalila o sobě samém, zachránila a naději dala. Topil jsem se moři hlubokém bez něhy, lásky a příslibů v lepší zítřky, než jsi mi nečekaně vešla do života mého. Vyprávím o Tobě Ty doteď neznámá kamenům u cesty slunci, co hřeje, jako tvůj úsměv, jenž mi věnuješ a řece co odráží Tvoji nevšední krásu všem očím ukrytou. Mluvím tiše a v šepotu k ptákům s křídly rozpjatými že jsem ti vílí nevěstin šat dal šíti. V samotě a noci mluvím o touze a snech přáních pro Tebe až duše Tvá vítězná bude, jako věž z mých políbení o mojí lásce chvějící se skryté v tobě, jako hvězdy ,jenž upadly v zapomnění.

Když tmaví noc nastala uzřel jsem Tě v úžasu ženo bez křídel, ptáčku můj v okouzlení a které nelze vyslovit nahlas ale jen v šepotu. Černý šat jsi svlékla a odhodila do zatracení a svůj zrak ke mně zvedla v očích jsi měla slzy i bolest a bez pohnuti tváře, vzdechu jediného jsi mě připoutala k sobě. A vše, čím jsi byla bylo moje, co bylo snem Tvým ve skutečnost jsem proměnil co do smutku Tvou duši zahalilo navždy zmizelo a ztraceno bylo. Bylo mi dovoleno věnovat Ti ty krásné vzácné verše, která říkaly má ústa Tvým … z mramoru prasklého tkané byly … tolik tě miluji a nikdy tomu nebude jinak tak, jako měsíc nepřestane vycházet a slunce zapadat. Dej mi ženo má kouzelná čarovnou lásku svoji bez deštivé noci, co vládne srdcem Tvým a prozraď mi to děsivé tajemství kdo jen jsi!

Podzimní slunce zapadá a v mé duši ony stíny vše ve tmu mění i květy do smutku odívá při vzpomínce na tvoji otázku kdo jsem?

Čím jsem kdysi byla a co bylo moje už ani netuším … pro Tebe … jiné … jen čas je můj věrný přítel tiše smutně přihlížející a mlčící. Zrozen ze, smutnách přízraků je moje duše a srdce mé teskne zarmoucením že i slunce na demnou usedá ženou bez křídel, co si v sobě nese moře slz vyplakané, že i ona se stala nocí temnou! Nabízíš mi lásku muže, co je jako cesta ušlapaná, jako kapka deštěm kolébaná. Nevíš,co činíš ty muži, jenž mi tohle nabízíš, že se to stane hrobem mým ale i Tvým. Proto mluvím tak blízko Tvému sluchu v šepotu a vzlyku ať necháš mě nadále noci temné i přesto že jsem Tvé okouzlení, pobláznění a smíchem Tvým, pohledem čarovným …

Neučinil jsi rady mé … a tak mi nezbývá, než vyjevit Ti, kdo jsem!

I když vím že odpoutáš se od očí mých a zády se ke mně otočíš až osud zavelí a já ti budu jen přítěží …

Snad blázním a oči mé jsou oslepeny, a proto lásko chci číst v knize svého bytí ten příběh jediný stokrát čtený oněm neslyšným a němým tvářím mého života. O tom, jak je vše křehké pomíjivé. Jsem anděl kterému Bůh polámal křídla a odebral je pro radost svoji a zanechal mě osudu svému mě ptáčka v kleci uzamčeného na sto západů … čarodějnici jenž kacířkou tohoto světa nazývají a touží bez bázně a hany upálit bez špetky slitování a porozumění upálit na hranicích svého svědomí, jen zlo mi přeji pro křídla co jsem měla protože v mých očí se nebe klaní i já sama se před sebou klaním. Jsem vládkyní zláštních čar a kouzel … jsem kouzelnou dívkou noci divé nezkrotné… Jsem ta, jenž celý svět jen zarmucuje, pro níž je vše hořkost nebo zrada jenž je živa bez lidí i Boha … jsem ta jenž i jasné slunce zatemňuje, nehybné moře vlnami opuštěné z tichých slz vyplakané, zima po níž se jaro nedočká jsme princezna přeludů zakletá. Jsem jen stín člověka minulého osudem tvrdým jako z ledu, jenž k smrti pobízí mě ohledu. Jsem tak, která vždy kráčí sama a je zvána smutnou, aniž by jí byla.

Na rukou ti nesu své srdce zničené můj příteli můj rádce můj kritiku má lásko a promlouvám k Tobě svým hlasem ptáčete, které jsi naučil zpěvu zapomenutému miluj mě vroucně a vášnivě má lásko. Jsi mé vítezství má naděje a snad i záchrana … má milosti duši i tělu Tvá opora je kouzelným majákem v čarovné noci bez hvězdy jediné, i přesto že jsem poražena světem a žena bez křídel. Lásko má pohleď na mě svým vroucím pohledem a spatříš že mé oči mají kají barvu kamenů vzácných jen pro Tvou radost a dechberoucí úsměv je takové mám a cítím se jako jezero plné leknínů za noci jasné a plné hvězd. Bylo mi dáno přejít přes cestu Tvou, jako listu, co osaměl v zimním parku. Přicházíš a já slyším rytmus kroků tvých a Tvůj hlas, co je pro mě tím nejkrásnějším, nabízíš mi ruce své v hřejivé obětí a vše se mi zdá tak božsky zázračné a ty tam jsou chmury dnů mých minulých. Můj svět je nyní nejkrásnějším přáním a již nejsem mrtvá hvězda zbloudilá. Má duše mé srdce můj úsměv mé šibalství a rozpustilosti mé škádlení můj smích věčně patří Tobě tak jako jezeru patří lekníny. Mé sny jsou teď krásnější na chvíli, když Tvůj pohled tak něžně bloudí po mé tváři a život už není tím peklem a zlými duchy ale okouzlení jenž jsi mi do duše v pletl. Ach ty večery mlčenlivé a noci plných něžností ze kterých se láskou k tobě zalykám .

Odraz světla očích Tvých je paleta, jenž jsi mě vypodobil. Vše, co mám chci Ti dát i hvězdu spící ve mě Jsem ta po, které se Ti stýská … princezna z pohádky bylo nebylo …

Nastal pád ženy bez křídel, když učinila volbu složitou …

Když jsem o tom promluvila tak nevím, zda Tě mám či jsem opět hvězda zbloudilá…

Ach neříkej mi sbohem můj přátelský stíne, nespěchej zvolni jen na chvíli běh kroků svých …

Týdny za týdny proletí a z lásky století zbyl mi jen střípek maličký a okno věčně slzy ronící …

Uchovávám si vzpomínku na Tebe … denně ji tu mám… držím si ji pořád smějícíma se očima barvy stromů probouzejících se, ale ty nejsi tu …

Kdybys jsi mě přišel dnes … zítra naštívit ve chvílích, když kouzelná únava se vkrádá, kdy noci sedá vedle mě a objal mě celou celičkou … kdy jen ozvěna mi kroky tvé dá? Tvůj hlas matoucí mé smysly?

Kdybys, když s úsměvem mu broukám a jsem krásná po oněch nocích bezesných a s láskou a něhou ho konejším ale nejsi tu … nepřišel jsi …

Čas je můj největší protihráč … plyne rychle … neohlíží se zpět nevrací zpět… když konečně Tvůj zrak jsi na mě uzřel tak chladně bez stopy lásky bez pohnutí srdce i přesto v mé duši vychází slunce a má křídla opět zazářila, když promluvila jsem k Tobě …

Odešel jsi bez slůvka vysvětlení, rozloučení, byť i políbení. Dny plynou jako vlna jedna za druhou rychle a zběsile a já si stále přeji ať jsi tu … toužím, doufám Tě spatřit z okna svého v dešti schouleného, jak vzhlížejíc k oknu mému, ale nepřišel jsi nejsi tu … A tak čas se na demnou dojímá a láskyplně promluví „ptáčku půlnoční křič!“ co je na střepy rozbité už se neslepí že z toho mám stíny na duši, ale říkat se to přeci nesluší, že nejsi a že strádám a pořád Tě mám snad i ráda, že jednou to pomine a přebolí co jsme si nalhali, že dny šedivé prožívám bez úsměvu mého … že náhrobní kámen nyní je v duši mé a bolest mé srdce přemění, jak ho vždy chtěla mít.

Žena bez křídel volá do noci černé v tiché modlidbě „ať zboří se svět ať hvězdy shoří, vždyť s Tebou vše začalo i končí