Večer s Krylem

Sedím u stolu, v hlavě mi hlas Karla Kryla recituje jeho vlastní básně a já sleduji vodu v potoce, jak pravidelně přeskakuje kameny a nezadržitelně s naprostou rovnoměrností pokračuje ve své předem vytyčené cestě. Zatímco lidský život je plný změn, vodě v potoce trvá hodně času, než podemele tu balvan či támhle strom a podaří se jí v ten okamžik narušit pravidelnost své existence. Život člověka se však mění každým rokem, dnem a hodinou. Jediné, co má s vodou v potoce společné, je jeho nevratnost. Nikdy už nebude stejný, jako byl včera, nikdy se nebude opakovat okamžik poprvé prožitého.
Vzpomínám na změny, které mě v posledních měsících a týdnech potkaly, přemýšlím o jejich významu a znovu a znovu se ujišťuji v tom, že jsou velice křehké, náchylné na neopatrné zacházení. Jsou tak rtuťovité, tak nestálé, že se bojím i nachlazení, které by přivodilo kýchnutí a vše by se sesypalo jako domek z karet. Chvíli si připadám jako slon v porcelánu, jako někdo, kdo se pohybuje s talentem gorilího samce Richarda z pražské ZOO. Jindy se cítím jako chmýří z odkvetlé pampelišky, které má schopnost překonat neskutečné vzdálenosti.
„…prosím vás, nechte ji, ach nechte ji, tu nevidomou dívku…“
I ten Kryl mi mění život, místo recitování začal zpívat. Ano, také jsem chtěl křičet „nechte mě“, ale v úplně jiné souvislosti. Přestal jsem si dělat iluze o světě, ve kterém žijeme, o lidech, kteří místo lidské tváře nosí nelidskou přetvářku. Přesto jsem byl vyveden z bludu, ve kterém jsem se schovával. Teď si připadám jako novorozenec, jako někdo, kdo má teprve poznávat svět, objevovat a zkoumat…představa sice krásná, ale nereálná. Říká se, že je lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Já jsem vrabce držel, ale pak jsem odtáhl dlaně od sebe a teď mi nezbývá, než čekat, jestli se vrátí a co mi přinese. Snad štěstí, snad klid…
„…recepis na lhaní, dají ti na hraní, kompromis života, zbyde ti samota…“