Tři pořádný!!!

Páč
bylo ten večír zatažíno, tak začla Šeherezáda taky tajemně:


Jednou takle byla děsná písečná bouřka, fučelo, jak prase a mladá Bahia,
cera chovatele holubů, byla zrovna za městem ,pro písek do akvárka a málem v tý
psotě zabloudila. Všude jen tma a písek, eště že zahlídla semafory a neony na konci jedný ulice, co končila v poušti. Z posledních sil se dopotácela do domku, kerej byl úplně na kraji, hnedky u cedule: Poušť!


Ani si v tom fofru nevšimla, že je na vrátkách toho domku další
cedule, s vobrázkem a nápisem: Tady bydlej medvědi pouštní!!!


Proklouzla do zahrady a kouká, stojí v ní bytelnej srub a když se nemohla doklepat, tak vzala za kliku. Bylo vodemčíno, asi kvůli tý ceduli na vrátkách. Bahia vstoupila, pozdravila a nikde nikdo. Všimla si, že v pokoji je dřevěnej nábytek, stejně bytelnej, jak ten srub. Uprostřed stál mohutnej stůl a u něj tři židle sroubený z kulatiny. V čele stála jedna vobrovská, po pravý straně menší a po druhý, úplně mrňavá. Na stole byly tři talíře, vod nejmenšího, až po vobrovskej a taky kafáče a příbory. Vylezla na malou židličku, s ní na věčí a nakonec na nejvěčí. Talíře byly prázdný,
tak slezla a šla se kouknout do mrazáku. Našla tam tři picy, Teda, ta nejmenší
byla spíš picka a tak ji šoupla do mikrovlnky a až to cinklo, tak vochutnala a slupla ji jak malinu. Pak věčí a nakonec spráskala i tu nejvěčí. Marný, v písečný
bouři vyhládne každýmu. Když se tak do sytosti najedla, na kafe už neměla ani pomyšlení. Šla se kouknout do vedlejší cimry. Byla to ložnice. Stály tam tři postela, vod vobrovský, až po nejmenší s kvítečkovanejma potahama. Nejdřív prubla velkou, pak střední a nakonec usla v tý maličkatý, páč jí byla akurát.


Usla tak tvrdě, že neslyšela domácí, jak se vracej. V čele se valil nejstarší medvěd Batal, za ním, jeho mladší brácha Mahad a jako poslední Kasim
Mišutka. Ten třeba byl nejmenší, si první všim, že se hejbalo se stoličkami.


„Kdo to seděl u našeho stolu?“ ptal se udiveně.

„Kdo sežral naše picy?“ mručeli ostatní a šli se kouknout vedle.


„Kdo to zválel moji postel?“ ptá se
Batal.

„A mně taky!“ přidal se Mahad.


„A u mě eště voddechuje!“ volá Kásimek a všici stáhli tu kvítečkovanou duchnu a koukaj: „Hele žencká!“ a, že nikdy eště ženckou pořádně neviděli, jen ta jejich kukadla, tak jí stáhli burku a to, co uviděli, se jim moc líbilo.


Bahia se tím probudila, chtěla utýct a najednou vidí, že nemá nic na sobě, jenom samý medvědí tlapky a ty ji táhnou na nejvěčí postel.

„Holka, ty ses poměla u našeho stolu a tak my se pomějem v naší posteli!!!“ A taky jo! A že to byli medvědi a že byli tři, tak jí to udělali pořádně. Eště, že ta nejvěčí postel byla tak bytelná.
Ale páč to byli pouštní medvědi, tak neznali šprcky a byla z toho nakonec svatba.


V celý tý ulici bydleli samý mužský, co měli víc ženckejch, ale jenom jedna žencká, Bahía, co měla tři chlapy, vlastně medvědy! Ale pochvalovala si:

„Pořádnej chlap, je jenom někerej,
ale medvěd je každej!“ a když to tak říkala nahlas, tak se Kásim Mišutka tvářil se všech nejdůležitějc!

A Šeherezáda se taky tvářila moc důležitě,
skoro jako by s těma medvědama vobcovala vona. Ale že se už rozednívalo,
tak už rač nic neřekla i když to možná měla na jazyku. Jak se u nás říká: Jazyk
ženy bejvá někdy vostřejší, než šavle nejstatečnějšího bojovníka a jeho jazyk pak mívá moc práce, než si to u ní zasejc vyžehlí…