Když odletí motýlci …

Určitě to znáte. Takový ty motýlky v břiše. Takový to lechtání a zatajenej dech, když jste s tím druhým, anebo, když ho alespoň vidíte na webce, potkáte se, slyšíte jeho hlas, čtete co napsal a rozletěj se uvnitř Vás. Jak je to tak strašně krásný.

Chcete ten pocit dokola, je to jako nějaká závislost. Dokola proto asi hledáme a nejen tady na modrým webu „toho pravýho“, aby to tak fungovalo, protože doma a vůbec tak nějak okolo Vás to už není a nikdy už nebude. Hledáme to my holky, hledají to kluci ...

A ono to tak ze začátku vždycky je. Na začátku jakýhokoliv vztahu.

My holky hledáme toho „Jedničku“ jak ho nazývá kolegyně blogerka … A on v tý době fakt tím Jedničkou pro Vás je a na 100% , klidně mu věnujete i exkluzivitu …

A proč? Protože se snaží … Snaží se komunikovat, snaží se Vás „sbalit“ a tím Jedničkou být … Časem je, ostatně dáváte mu to všelijakým způsobem naivně po holčičím najevo a on se jako správnej kluk obalí tou jistotou, že jí je a pak Vám zleniví a změní se v něco, co motýlky nevyvolává, naopak. Jak by řekl jeden nejmenovanej politik, tak vyvolává spíš „motýle“ …

Probírali jsme tohle zrovna s holkama, jedna z nich je teď po rozchodu a zatím to tu nebudeme detailně pitvat, protože kdo ví, jak to nakonec celý dopadne, když to pozoruju …

Jak pokaždý na začátku skvěle funguje ta chemie, to vzájemný „chtění“ toho druhýho … No a pak se většinou časem stane to, že je to jinak, něco se změnilo. Jinak - a dokonce vlastně stejně jako v tom Vašem stálým vztahu. Jeden chce víc, druhej míň, anebo vůbec.

Taky jsme navzájem probírali celkově ty naše „šoustací vztahy“ - jak trvaly dlouho, jak to časem vždycky šlo všechno tak nějak do kopru a proč. Jak se i sem dostalo něco, co ty motýlky v břiše tak nějak odehnalo …

Jak byli najednou fuč a kolikrát jsme si pak říkali „Tvl, jak jsem s tímhle chlapem mohla něco mít ? Proč jako? Čím jsem myslela a co jsem od toho čekala? Já jsem mu dala sama sebe a on? “...

Já si myslím, že je to tím, že toho druhýho víc poznáte. Poznáte i jinak – víc zevnitř a už je to někdo jinej a jinde, nejsou tam ty růžový brejle .

„Motýlci“ jsou totiž strašně křehký a většinou potřebují „svobodu“, aby mohli lítat z kytičky na kytičku, pokud se je snažíte nějak chytit, ochočit a tak, tak je vyplašíte a odletí pryč ... Taky třeba letí jinam, když mají málo pozornosti a dáváte jim málo „lásky“ ...

Proto mě zajímá, jak to máte Vy? Jak dlouho Vás dokáže „bavit“ milenec/milenka?

Jak dlouho Vám vydrží ty „motýlci“ u nějaký bokovky? A odlítaj z Vaší strany tak nějak postupně, anebo z ničeho nic a je konec?

Ale ono se většinou stejně má v tom „nejlepším“ přestat, pokud jde o bokovku – dokud tam jsou, protože pak se nikomu nijak neublíží a člověk má na toho druhýho fajn vzpomínky a kolikrát zůstanete i kamarádi, který můžou probrat cokoliv …

No … dneska jen úvaha, brzo bude další blog na „závažný a hoodně důležitý téma“, který jsme s Lu a spol. probírali ,-D …

Krásnej pátek Vám všem ,-P