Když touha bolí

Můj vztah už nějakou dobu trvá. Z počátku byl neuvěřitelně energický, plný vášně a sexu. Pak přišlo první dítě. Po něm přišla nejdříve stagnace a pak postupný úpadek až k tomu co u nás doma panuje nyní. Ta situace kdy touha bolí. Když chcete fyzický kontakt,ale jste na to ze dvou lidí sám. A když myslím kontakt,tak prakticky jakýkoli. Pak si takhle sedíte a pijete protivně hořké kafe, přesto že si ho takhle děláte protože vám chutná a pálí vás to tam uvnitř a nevíte co s tím. Protože na tu touhu po změně i po snahách o konstruktivní diskuzi jste na to zase sami. Chcete křičet,dokonce byste i brečeli kdybyste měli pocit, že to dokážete,ale to je všechno co s tím můžete udělat. Nezájem,tma a zima. Taková ta svíravá vlezlá zima co se vám vkrade úplně všude. Co vás uvnitř vytvrdí nánosy ledu a vy se pak uzavřete do sebe. Protože máte pocit, že tak vám to aspoň nebude ubližovat. Odtažitost. Ta přijde jako další produkt toho jeskyňového efektu a to s takovou intenzitou, že už si toho všimne i ten druhý a dá vám na jeho, že je něco špatně a že se mu to nelíbí. A vy, protože se nedokážete s tím špatným pocitem, že to vašemu protějšku ubližuje smířit,tak se začnete snažit se z toho zase vysekat a...a .a....a tak pořád dokola. S mlhavou vidinou toho, že se to změní,jen musíte vydržet dost dlouho. Ale kolik je dost dlouho? Jste oslabení. Toužíte po zájmu, který by vám opět dodal trochu energie a radosti ze života. A tak se vám občas stane že se na vás po očním kontaktu někdo mile usměje a vy radši uhýbáte pohledem v obavě, že se vám to bude líbit a budete chtít víc. A ono se to dřív nebo později stane, že chcete víc a zastavit v lepším případě dokážete jen díky laskavé souhře náhod, která vás nenechá udělat něco co by vás později neuvěřitelně mrzelo. Tak z vás postupně utíká život. Ne život jako život,ale ta energie. Ta aura, která z vás dělala někoho sympatického. Někoho následování hodného. Někoho přitažlivého. Je pryč. Nejspíš nenávratně. Kdo ví? Naděje prý umírá poslední.