Není moucha, jako moucha

Někdo má mouchy, na kráse, někdo na charakteru. Já mám mouchy v kuchyni. Ne ledajaké. Jsou to mouchy octomilky. Našli si k nám cestu skrze zapomenuté hroznové víno. Zpočátku jsem bral jejich návtěvu na lehkou váhu, ale postupně jsem zjistil, že se jedná o soupeře zajímavého a rovnoceného, který jen tak zadarmo neopustí bojiště.

Den 1
Mávl jsem rukou, respektive párkrát plácačkou a tím bral problém za vyřešený. Velká chyba. Vrátili se v plné síle a ještě si přivedli posilu.

Den 2
To teda ne. Nejsem žádný ,,mouchy snězte si mě". Chcete boj, máte ho mít. Zkusil jsem starou dobrou lest se štávou, octem a skleničkou zakrytou folií, propíchanou vidličkou. Evidentně jsem neodhadl velikost otvorů a chytil se do vlastní pasti. Můj soupeř opojen slávou vítězné bitvy a naservírovaným mokem se motal v rauši nad skleničkou. Ráno je moudřejší večera.

Den 3
Vyhráli jste bitvu, ale nikoli válku, říkám si a listuji internet na výraz: Jak na octomilky. Mimo spousty bizardních rad jak na ně, naleznu informaci, která mě zaujala.

Cituji: "Je-li samečkům octomilky samičkami odmítnuto páření, upřednostňují šťávy s obsahem alkoholu před jinými typy sladkých moků. Dle tvrzení vědců stimuluje alkohol mozek obdobným způsobem jako sexuální úspěch (ostatně ne jinak je tomu u lidí)."

Jak to skončilo? Zjistil jsem, že po přečtení výše uvedeného jsou mi octomilci vlastně sympatičtí. Řešíme podobné trable, podobným způsobem. Nalil jsem si večer sklenku lepšího rumu a uzavřel dohodu, že si nebudeme vzájemně překážet... Já ji dodržím, uvidíme co hmyzáci.