Lovkyně zaječích očí

Přirozeně jistá forma provokace ke každé ženě patří a je nedílnou součástí samičího života. Někdy více a někdy méně. Záleží na věku, stavu partnerského a sexuálního života, ale i momentální náladě.

V poslední době jsem si našla novou zálibu. Když jsem v tom správném rozpoložení, provokuju venku osamocené puberťáky. Je to má tajná hra, která začíná vykročením z domova a končí návratem zpět. Má svá tajná pravidla a mně (mimo jemného vzrušení) ukrátí čas cestování, které nemám zrovna v oblibě.

Když cestuji hromadnou dopravou, zvolím některý z krajních vstupu, abych si mohla pozorně celý vůz projít. Snažím se odhadnout stydlivé zajíce. Musí ve mně vzbudit jistotu: Ano, tohle je můj zajíc. Dále o mne musí zavadit pohledem a musí na něm být vidět, že zrovna přestal na okamžik přemýšlet o tom, o čem dosud přemýšlel. Prohlédnu si všechny potencionální oběti a vyberu svou kořist. Pokud se v jejich okolí nachází vhodné volné místo, usednu oproti nebo vedle. Už to občas zajíce znervózní, proč jsem se vrátila přes půl vagónu a usedla právě tam, když je kolem tolik volného místa? Žádné úsměvy nebo sváděci pohledy. Jen si posadím a jedeme.

Dalším krokem je kniha, kterou si vyndám z tašky a začnu číst. Nosím jednu knihu, kterou mi k tomuto účelu doporučil z naší knihovny můj přítel. Obsah mě vůbec nezajímá, ale má moc hezký název: Chov dojných koz. Název je velký a dobře čitelný. Po očku sleduji zaječí reakce a těmi správnými pohyby nabízím jeho očím střídavě knihu a své vnady.

Výhodou metra nebo nočních spojů je odraz v okně, který se dá na pozorování nejlépe využít. Občas samozřejmě narazím na zajíce, který též odraz využívá. Zkusím tedy oční kontakt. Zatím nikdo nevydržel déle jak vteřinu a okno je od té chvíle mé. Oční kontakt je pro mne vítězstvím. Kdybych muže chtěla svézt, uvítala bych jeho odvahu, ale při mé hře chci vítězit jinak. Chci aby uhnul pohledem a nevěděl, kam s očima. Pokud by reagoval jinak, nevybrala jsem zajíce správně. To by byla prohra. Chci jeho neklid a ostych.

Vlastně je to první věc, kterou udělám, když se u zajíce posadím. Pohlédnu mu do očí. Zatím jsem ještě neprohrála. Správný zajíc před slonicí zneklidní. Koukne se jinam, ale dlouho nevydrží. Brzy musí něco vymyslet, aby se zase musel podívat tam, kam mu káže příroda.

Snažím se ten okamžik vystihnout a použít nějakou další z vyzkoušených pastiček slonice. Upravím si podprsenku se zoufalým pohledem, jak mě tam něco škrtí. Někdy jen ramínko, někdy jejich usazení v košíčkách tak, abych s nimi musela trochu zatřást. Nebo si dlaní z ňadra setřít smítko. Musel vidět, že tam nic nebylo. Jednou jsem tam ale měla náhodou opravdu nějakou skrvnu a začala se jí věnovat kapesníkem. Co se mu teď honí hlavou? Vzpomene si na mne večer při své noční masáži před spaním?

Vždy to celé proběhne beze slov. Jen moje a jejich zaječí oči.

Vrátím se domů a znalý přítel už se ptá, kolik jsem dnes ulovila zajíců. Pochlubím se výsledkem a zhodnotím jednotlivé trofeje.
“A to ti jich není líto?” tázal se jednou.
“Neni,” zněla má odpověď. “Možná jsem je trochu potrápila, ale kdyby si ráno mohli vybrat, zda-li mě potkat nebo nepotkat. Co by si vybrali?”

Kdo si hraje, nezlobí? Je to jen takové příjemné zlobení, ne?