Zraněné ego

Když jsem uslyšela větu: „A není celý ten problém tvoje zraněné ego? Nechtěla bys to prostě nechat být?“ šla jsem do vrtule. Nádech. Výdech. Pěkně zhluboka ještě jednou dokola. Nádech. Výdech. Celé moje vnitřní já chtělo řvát jako na lesy. Dámy, omlouvám se, ale to jsme vážně takové slepice?
V kostce vás uvedu do obrazu. Skoro rok jsem si tu psala s jedním člověkem. Řekla bych, že jsme se celkem sblížili a byli k sobě upřímní. Došlo i na osobní setkání a vše bylo v pohodě. No a najednou tenhle člověk začal ohrožovat můj reálný život. Moji práci, moji rodinu, moji budoucnost. Prostě můj život.
A reakce mých „kamarádek“ byla, že ten problém je u mě a mého zraněného ega. Ano, moje ego/duše/důstojnost (říkejte tomu, jak chcete) je zraněné. A já si myslím, že to tak je v pořádku. Pokud Vás někdo podvede a ublíží vám, jak reagujete? Jaká je přípustná reakce? Netvrďte mi, že to přejdete s úsměvem. Tomu prostě nevěřím.
Ano, část viny nesu i já, protože jsem si prostě špatně vybrala člověka, kterému jsem věřila. To se občas stane. A ano, jsem naštvaná i na sebe, ale mám před sebou čisté svědomí, protože jsem si opravdu dávala pozor a udělala vše, co bylo v mých silách, aby se to nestalo. A ono se to stejně stalo. Někdy věci příští neovlivníte, i kdybyste se rozkrájeli.
Takže ano, mám zraněné ego. A já si dopřeju čas, abych se vzpamatovala. Ale nezastírám, že by mi to šlo líp, kdyby se druhá strana ve svých třiceti letech chovala taky jako dospělý jedinec.