Monogamie-polygamie-polyamorie

Monogamie, polygamie nebo polyamorie? co je pro člověka přirozené? Soužití muže a ženy hrálo v průběhu historie a napříč kulturami různé úlohy. Bohužel ne vždy to byla láska nebo vzájemná přitažlivost.

Dnes se na scénu opět vrací polyamorie. Sexuální svoboda nabývá svou sílu a to hlavně díky tomu, že se společnost odvrací od takzvaných tradičních hodnot, které byly vytvořeny uměle a vynuceně.
Sexualita hrála významnou roli ve všech starověkých kulturách, vikingové pořádali swingers párty, a trojka nebyla zas tak neobvyklá. Starověký řím byl zřejmě docela jízda kde být Bi, nebylo nic divného. Krása lidského těla byla nejen předmětem umění ale i lásky.

Ve starověku byl symbol falusu přirozenou součástí života. Byl to symbol plodnosti a štěstí, nebylo výjimkou že se zobrazoval na fasádách domů, jako součást předmětů denní potřeby, byl na očích dětem, mužům i ženám a nikoho nepohoršoval ba naopak.
Pak přišla násilná a prudérní víra, šířená ohněm a mečem, sexualita se stala pohanskou a špatnou. Ženy sesadila z rovnoprávné pozice do závislosti a přiřadila jim roli nízkou až hanebnou. Nahota se stala ilegální, a radost ze života se vytratila.

Po stovkách let, se možná dostáváme zpět do bodu, kdy se lidské vědomí začíná probouzet, a zjišťovat, že život je vlastně o něčem úplně jiném.
Zakořeněný macho přístup je přežitek, kterého je nutné se zbavit. Ženy nejsou majetek, nejsou nikomu nic povinné a jsou stejně svobodné jako jsou muži.
Ženy jsou strážkyně sexu, určují, kdo vstoupí do jejich svatyně a žádný dobyvatel nemá právo se domáhat vstupu násilím nebo je odsuzovat, pokud jim není povoleno vstoupit.

Vnitřně cítím, že monogamie není ta správná, přirozená cesta života. Tím ale současně netvrdím, že soužití muže a ženy je špatné. Starají se jeden o druhého, vychovávají potomky. Jsou si vzájemně oporou, ostrovem, kam se každý z nich vrací, když potřebuje cítit vzájemnost a lásku. Jsou ale právě tím osamoceným ostrovem, vytrženi z celku, závislí jeden na druhém a tím pádem plni strachu a obav aby se jim ten malý ostrůvek nezačal potápět.

Polygamní vztah také není tou cestou, znamená jistou nerovnoprávnost.

Současně hluboko v nás dřímá přírodní síla, potřeba pestrosti zážitků a zkušeností. Sdílení a lásky, sexuálního napětí a přijetí.

Polyamorie je tedy možná cesta. Vzájemnost, tolerance, respekt jeden k druhému a zároveň více úrovní vztahu. Není to však promiskuita.

Žárlivost je hlavní příčinou konfliktů. Přitom je tak zbytečná nepatří do lidských vztahů, je to pocit majetnictví a nadřazenosti a doufám, že v evolučním růstu člověka zcela zanikne.