Gesta

Zahradní oslava, do zad příjemně hřející sluníčko, fajn společnost lidí, konverzace v plném proudu. Povídáme si, o mnoha věcech, líčí mi psychické vypětí podřízených i své vlastní za poslední rok, mluví o všech těch ztrátách, co jim museli čelit. Specifický úhel pohledu mě zajímá, ale gesta jejího muže kradou moji pozornost. Takové nevinné gesto, ale sakra záviděníhodné. Pohladí ji po hřbetu ruky, zatímco je v družné konverzaci s kolegou vedle sebe na úplně odlišné téma. Ne, nezávidím jí jeho. Není to ten přízemní jedovatý pocit. Je to jen povzdech vnitřního radaru, který mi říká, jak jsou šťastní. Neujde mojí pozornosti, jak ji pohladí po koleni, aby se zeptal, zda chce dolít sklenku, že si jde pro pití. Později po setmění jí zakryje ramena svou mikinou. Jen tak. Protože ho napadlo, že jí může být chladno. Aniž se musela něčeho prosit. Jsou spolu možná tři dekády a ta gesta jsou tak čerstvá. Jakoby spolu byli týden. Nemusí mluvit o svém štěstí, sálá to z nich.