Srpen 1989

Už to ani není pravda, kolik je to let. Připadá mi to jako včera. V posledním blogu jsem si tak nějak mimoděk vzpomněl na svoji první lásku Blanku. Od té doby co jsem oživil vzpomínky, mi hlavou jede film jak to všechno začalo. V srpnu 89 mi bylo pár měsíců čtrnáct let, měl jsem za sebou základní školu a uzavírala se mi jedna podstatná etapa mého života. Léto utíkalo tak nějak líně. Ve středobodu tohoto léta byly pro mne dvě důležité události. Jednou z nich byl můj první let letadlem k moři na Slunečné pobřeží v Bulharsku. Před rodinnou dovolenou jsem ovšem byl svými milujícím rodiči (není v tom sarkasmus ani ironie) vyslán na pionýrský tábor kamsi do Orlických hor. Od mala jsem neměl rád megalomanské akce a velkou koncentrací neznámých lidí se kterými bych musel nedobrovolně trávit nějaký čas. Naštěstí ten pionýrský tábor byl jen malý, bylo nás tam i s vedoucími všeho všudy padesát. S valnou částí osazenstva jsem se znal z různých zájezdů pořádaných podnikem, který organizoval i tento tábor v jejich podnikovém rekreačním středisku. Všichni jsme byli skoro stejně staří, takže my kluci jsme měli jeden jediný bod našeho zájmu. Ano, byly to holky. Už v autobusu jsem si všimnul v té době mne neznámé vysoké štíhlé dlouhovlasé brunetky. Vypadala fantasticky. Byla oblečená v krátkých riflových kraťasích a zeleném tričku pod kterým se jí krásně rýsovaly její drobná prsa. Prostě jsem se zamiloval takříkajíc na první dobrou. Celou cestu v autobuse jsem ji pozoroval. Seděl jsem s partou kluků na zadní pětce uprostřed. Měl dokonalý prehled a možnost ji nenápadně pozorovat a přemýšlet jak se k ní dostat a začít se s ní kamarádit. V té době jsem byl absolutně nezkušený v tom jak se vloudit do srdce své vyvolené. Nic originálního ani neoriginálního jsem nevymyslel. Jak to většinou chodívalo na takových táborech, tak první večer byla seznamovací diskotéka. Náhoda tomu chtěla a dodnes jsem ji za to vděčný, že si sedla ještě s jednou holkou k našemu stolu, protože jinde už nebylo místo. Koukal jsem na ni jako na svatý obrázek. Nemohla si toho nevšimnout. Taky po mně koukala, ale to mi prozradila až později. Při prvni pomalé písničce jsem ji požádal, zda by si šla zatancovat. Dušička ve mně byla malá, bál jsem se odmítnutí. Kdyby nebylo přítmí, tak by všichni viděli že jsem červený jak vlajka Sovětského Svazu. Neodmítla!!!! Srdíčko mi poskočilo radostí. No a dál? Dal to bylo krásné. Byly jsme celý tábor bok po boku. Krásných a nezapomenutelných čtrnáct dnů. Čtrnáct dnů poznávání nových a do té doby neznámých krásných věcí. Ale co se budu rozepisovat, všichni to známe. Čas prvních lásek, her a malin nezralých jak kdysi pravil klasik.