"Čím víc toho víte o lásce...

... tím méně záleží na tom, koho milujete."

To jsou slova z přednášky (bohužel pouze v AJ) Alain de Bottona o romanismu (viz YT).

Gary Chapman ve své knize Pět jazyků lásky píše něco podobného - že se člověk rozhoduje každé ráno, zda toho, koho má vedle sebe, bude milovat nebo ne.

Protože taková ta chemická "zamilovanost" vyprchá tak do 2 let, načež se člověk začne divit, s kým že to vlastně je a proč s ním vlastně je. To je taky myšlenka z Hypotézy štěstí od Jonathana Haidta.

Tím tady nechci machrovat tím, kolik mám načtených chytrých knížek, jen se tu snažím prezentovat tvrzení, které je mi tak nějak od malička blízké. Nikdy jsem totiž nevěřil takovým těm prudkým výkyvům vášně, kdy jste do toho druhého po uši zamilovaní - právě z toho důvodu, že to časem odezní a vy pak třeba vystřízlivíte. Tedy ne že bych se tomu nějak bránil, tomu se ani bránit nedá, ale vždycky jsem se snažil být i ze začátku vůči těm protějškům kritický. Aspoň trochu.

Proto jsem si vždycky i vybíral partnerky podle určitých kritérií s tím, že tam ani ta prudká vášnivá láska z mé strany být nutně nemusí, protože pro dlouhodobý vztah jsou pak důležité jiné věci. Takže jsem kladl důraz na pro mě důležité charakteristiky:

Je hodná (není to namyšlená kráva)
Je chytrá
Je hezká (pro mě)
Hezky se chová k příbuzným a ostatním
Je pracovitá
Dokáže dělat ústupky (rozumné)
Máme společný názor na důležité věci ("světonázor", politika, náboženství atd.)
Apod.

Tím nechci říct, že by tam z mé strany byl vyloženě nějaký rozumový kalkul, ta ženská mi musí "vonět", musí být sympatická a tak. Já jenom že se obejdu i bez té prudké vášnivé lásky ze začátku s tím, že ta náklonnost se pak vybuduje postupně (a v mém posledním případě se opravdu vybudovala).

Tak se chci jenom zeptat, jestli to má někdo taky tak podobně.