Punishment

Čekám až vystoupíš ze tmy a konečně mi dokážeš, že moje nesmrtelnost je mýtus.
Připadám si jak kniha plná záhad, které sama kolikrát nedokážu rozluštit.
Nahromadilo se toho tolik, že je čím dál těžší řešit jádro problému.
Možná jsem odhalila příčinu svého činu. Když je něco nepoddajné a akorát to přináší stres,nepohodlí, tak je samozřejmostí eliminovat subjekt, který vytváří daný problém.

Vlastně by se to dalo přirovnat k mé situaci před pár měsíci.
Ovšem způsob jakým jsem vyřešila svůj problém, z části, nebyl zrovna správný a nejhorší je, že moje myšlenky spadají do větší temnoty než se zdá.
Svůj čin si nevyčítám, naopak, vím, že bych byla schopná se tím nechat stáhnout.
Rozhodla jsem se odhalit toho ďábla v sobě a říct to člověku, u kterého mám jistotu, že by mohl můj problém odhalit až do jádra, kam se sama nejsem schopna dostat.
Láká mě ta bolest. Ta možnost co by se stalo. Do budoucnosti nikdo nevidí.
Na jednu stranu je to vzrušující, na druhou děsivé. Záleží na každém kroku a kontaktu.
Každém pohledu, gestu, činu.
Ovlivňujeme věci kolem nás a někdy se nám může podařit převrátit něčí život naruby.
Vše bude mít své následky.

Věřím že v tom všem je něco víc.

Někdy si představuju jaké by to bylo. Udělat to.
Osvobozuje to. mojí mysl,tak neskutečným způsobem, ale..
Ten strach tam neustále figuruje a ovládá celou tuhle hru.
Otázka zůstává…
Nebo je mi to více než jisté, jsem přesvědčená o tom, že strach by ustoupil. Realita je taková, věřím že bych osvobodila od strachu spoustu duší, ale probudila bych tím tu skutečnou stránku své temné části, který ovládá mojí mysl.
Ve snu se ti tohle nezdá, tam je vše naopak. Prohráváš.

Potřebuju osvobodit z těch okovů.
Chci zpět.
Ukradl jsi kus mojí duše.
A odejdeš bez trestu?