ne-povídka

v té chvíli se zastavil čas. Nic víc než vůně její kůže. Nic víc než posvátnost okamžiku, kdy se lehce vyloupne ze skořápky krajkových kalhotek její lasturka. Je to jako obřad, pomalu stahovat drobný kousek látky, za kterým se skrývá vesmír rozkoše.
Ne, ještě se nedotýkat. Lehce přejíždět jazykem venušin pahorek, vdechovat roztouženost, očekávání, vůni jejího lůna. Pak jen zlehka špičkou jazyka přejíždět štěrbinku shora dolů, ještě ne dovnitř, není kam spěchat, ona tě nakonec odmění.
Napřed kroužit kolem hory, pomalu a zlehka, krok za krokem přidávat, vnímat její tep. Znovu zlehka dolů, hlouběji, ne moc, na okraj jeskyňky, ochutnat z pramene. vystoupat výš a kroužit silněji, rychleji, než se znovu ponoříš do hloubky jeskyně lásky, než naplno ochutnáš všechnu něhu co je pro tebe přichystána.
Lízat ji dlouho, až se zatřese zem, lízat její lasturku dokud tě nenaplní svou rozkoší, dokud neřekne dost. Lízat jí kundu, dokud nebude chtít víc, dokud nebude chtít abys jí tam vrazil všechnu svou mužskou sílu. Jen si řekni děvko, kolikrát dnes chceš být. Mám tě tak, jak tě nikdo jiný nebude mít ...