Čas

Je jak rozmlsané dítě,
když si nedáš pozor, pomalu sní tě.
On chce od tebe jen část,
nastraží past, tak nenech se zmást.
Chce kousek tvé duše, chvíle krást.
Pro sebe, pro svou marnivost!
Na tvůj úkor, stoupá na významu
a nutí spoléhat na budoucnost.
Kde ti s chutí rozškube tlamu!

Čas je jak vyjedený krám,
kam se ve vzpomínkách vracíš.
Hledat žvanec mezi prázdnými regály
a hlady zvracet na místě tehdejších hojností.
Na místě, kde dřív spolu stáli,
oba šťastní, milující se radostní.

Víš čas běží tiše
i v tichu tvé tajné skrýše.
Máš ji hluboko uvnitř sebe,
slyšíš ten věčný tikot, jak nepřejícího blázna chichot.
I v té daleké hloubce stářím zebe,
nahlodává vnitřní dítě a jeho radosti,
kroutí a mění v životní slabosti.
Vnímej a pomalu důvěřuj, pluj a važ si sebe i rodiny,
každý v sobě má kus nebe.
Tak zastav ty hodiny!

Pění v nás, jak nezkrotná řeka,
má sílu všech našich bolestí.
Bude trhat a odnášet břehy,
nečekaně přivádět na scestí.

Tam neplač a otři slzy ty stařičký.
Mávni do hodin pěstí!
Vykruť i zohýbej ručičky!
Zasaď ránu až povolí stehy,
on totiž přešel co znamená,
mít v sobě kus něhy...
Plants And Rags
(2017)