Bez narušení soukromí …

Tenhle dodatek mě vždycky rozesměje nejen tady. Chci se nepravidelně, anebo pravidelně scházet, hledám to a to, ale bez narušení soukromí.

Jak bez narušení soukromí? Vždycky se naruší nejen oběma zúčastněným „zlobivým“ stranám, ale většinou v důsledku i dalším lidem okolo zlobilů.

Že ne? Ale jo …

Když se ty setkání prostě v jakýkoliv frekvenci opakujou, tak už tam sakra narušený na domácím poli něco je, pokud mineme ten fakt, že kdyby nebylo už tak, nehledáme nějaký schůzky vedle bokem.

Ono tam už totiž minimálně není to okouzlení tím druhým, není tam už ta jiskra, láska – cokoliv tam prostě chybí. Cokoliv, co nás nutí hledat jinde „to něco navíc“ ...

Proč nám pak teda chybí dech, přítomnost, doteky a vůně toho druhýho „nenarušitele“?

Proč zavíráme oči při tom nudným domácím sexu a vybavujeme si ten „bez narušení soukromí“?

Proč se díváme na stálýho partnera a vlastně porovnáváme s tím „nestálým“? Proč ho sakra pořád dokola nedokážeme odmítnout a udělat za vším s ním tu tlustou plnou čáru?

Proč, když si to děláme sami máme za zavřenýma očima obraz toho, co nám neměl narušit nic? Proč to má tak nejspíš i on?

Proč ho dokola potřebujeme? Proč máme ty motýlky v břiše a zatajenej dech, když je nám na blízku?

Protože nic není narušený?

Jde vůbec říct, že mi žádnej vztah bokem nic nenarušil a nikdy nenaruší?

Naruší a někdy až tak, že máte roky, anebo napořád pod kůží toho druhýho a ne a ne ho dostat z hlavy.

Viděj tohle jinak holky a jinak kluci? Já si myslím, že ne …

Jak to máte Vy s tímhle vším?