Už tam není láska …

Není a nemůže být? Co tam je teda po těch letech vztahu? Jak to nazvat?

Už je tam minimální sex, anebo žádnej. Anebo je to šoustání o sebezapření minimálně jednoho člověka z páru, kterej se nutí, aby „splnil“, anebo obou, aby se odbyla ta středa, kdy je ho tam třeba a tak se nějak splnila ta „povinnost“ navzájem ...

Není tam už dlouho to božský wauuu, není tam ani ta chuť na druhýho, není tam vlastně nic.

Možná jen nějaký zvyk být spolu, možná ty lidi drží plusy, mínusy, děti … Možná je to velká obava ze změny, že časem to bude s někým dalším, jiným stejný – stejně mrtvý a naprd?

Když není žádnej sex, anebo to v sexu hapruje, tak není podle mě láska, tohle je propojený a ať si říká kdo chce, co chce, je to prostě podle mě tak …

Potom to je nějaký spolubydlení, spolužití. Kdy Vaše tolerance druhý osoby postupně mizí i tak … Kdy už je člověku úzko jen z toho, že spolu máte strávit volno, víkend, ty občasný doteky přímo pálí, ale ne tak, jak by měly …

Když tam chybí intimita, ten sex, všechno jde postupně do hajzlu a basta. Nefunguje na 100% sex, přestává fungovat postupně časem zbytek všeho …

Většinou se láska lehce přehoupne v nenávist.

Taky se říká, že vztahy mají ty sedmiletý mezníky … Možná ano, jenže kde brát dokola sílu do další „sedmiletky“? Máme přežívat, anebo spálit mosty a jít si zase „žít“?

Chceme zestárnout v tý šedý nudě, v tý nelásce? V tom postupným odporu k druhýmu? Být jen jako dva známí?

Nezasloužíme si vlastně po těch letech změnu, novej začátek?

Potřebujeme přeci zase cítit ty pocity motýlků v břiše, tu chuť na druhýho, to vzájemný poznávání se ?! Třeba i tu Itálii, zažít znova pocit tý „lehký žárlivosti“, nemyslím tím tu majetnickou, ale takovou tu v normě, tu lehce šimravou.

Hodně se o tom teď bavíme nejen s holkama, ale hlavně s jedním kamarádem odsud, řeší, jestli jít, začít znova, anebo ne …

Je dobrý zůstávat ve vztahu, kde už není láska, ale je tam jen nějaká řekněme „povinnost“ zůstat dokud … Tady si doplníme milion důvodů za to dokud (nebude splacená hypoška, nebudou plnoletý děti a dál a dál) …

Taky tu vidím, jak se jedna moje „teta“ odsud zrovinka tady na Amíkách zamilovala a boří za sebou všechny mosty a strašně jí držím palce - všechny čtyři ,-). A nejen já ...

Podle mě stojí každá vteřina, každá minuta, den, měsíc, rok za to znova naplno žít a věřit, věřit druhýmu, věřit v budoucnost. Vlastně vůbec najít znova tu víru v druhýho.

Jo a taky vidím, že každej den, každá minuta mě přesvědčuje o tom, že za zkoušku to stojí nejen u Tebe teta, v tom máš pravdu.

A co Vy? Jak tohle máte Vy?

Jste pro změnu, když vztah není naplněnej po všech stránkách a neklape „jen ten sex“, ale funguje to „spolubydlení spolu“?

Nejhorší pocit totiž je, když jste někomu věnovali veškerý svůj čas a energii, ale ve výsledku to bylo stejně úplně k ničemu.

Je teda dobrý zapomenout na to, co je pryč, vážit si toho, co tam ještě zbylo a těšit se na to, co přijde?

Anebo kdo?

Jen takový ranní pondělní zamyšlení ...