Houpačky

Pamatuju si na okamžiky z mého dětství, kdy přijely kolotoče, houpačky, maringotky se střelnicemi a stánkaři se spoustou zajímavých věcí. Kolotoče mě nikdy nijak neuchvátily, ale houpačky byly fajn. Docela reálně si dokážu vybavit ten pocit v břiše, když se houpačka dostala do horní úvrati a na zlomek sekundy se zastavila, aby se zase spustila dolů. Kdyby to tehdy bylo možné, tak už jen kvůli tomu pocitu v břiše bych tam vydržel celý den.

Roky utekly, vlasy zmizely a já si uvědomuju, že ten život je jedna velká houpačka. Jistě, to není žádné nové zjištění, souhlasím. Jen mě tak napadá, že je škoda, že to životní houpání nedoprovází onen příjemný šimravý pocit v břiše. Je úplně jedno, v jaké fázi se nacházím, ale ten pocit tu prostě chybí. Když už má přijít pád, tak by mohl být příjemnější a s každým vzestupem bych věděl, že ta příští cesta dolů bude zase stát za to. Místo toho si cestou nahoru připadám jako Sisyfos a zároveň doufám, že tam vydržím balancovat co nejdéle.