pády holoubka

příběh pro subku:

Zkusím to, aby moje příběhy na sebe navazovaly. Ale nebude to jednoduché čtení. Chce to postupně. Povím vám o pádech. Souvisí to předchozím článkem, s čubkou i cuckoldem. Ale dnes to ještě nespojím. Abyste věděli souvislosti, musím Vám vyprávět stejně tak, jako jsem vyprávěl jí. Sedl jsem si, dala mi hlavu klína, hladil jí po vlasech a vyprávěl. Měly to být příběhy z Tisíce a jedné noci. Třeba bajku o štírovi a holoubkovi. Znáte jí?

Holoubek letěl dlouhou cestu. A doletěl až k řece. Široké řece, a aby ji přeletěl, sedl si na její břeh, aby si odpočinul. Tam ho oslovil štír. Holoubek se lekl – „ chceš mne uštknout? Ne, nechci, chci, abys mne přenesl také na druhý břeh“, řekl štír holoubkovi. „ No, ale to nejde“, bránil se holoubek, „ co když mne uštkneš“? Ale ne, proč bych to dělal“ oponoval štír, „to bychom se zabili oba! To je ale logické, „ řekl si holoubek a tak souhlasil, že štíra vzal na své záda a letěli přes řeku. Když byli přesně v půlce, štír holoubka uštknul! „Proč, proč jsi to udělal? „ stačil se ještě zeptat holoubek štíra, než se oba utopili. – „protože..to je má přirozenost!“ řekl štír.

Existuje ale mnoho různých druhů pádů. Já například měl svůj nejdelší pád skoro z 2,5 km, ale měl jsem padák. Pak byl pád asi z 15 m, ten byl horší. Když jsem začal padat, nevzpomněl jsem si na smyčku, co jsem tam sice nechtěl, ale nakonec založil, a ta mi zachránila život. Padal jsem ale vlastně pomalu. Otočil jsem se hlavou dolů a v té chvíli jsem věděl, že je to poslední. Nebylo to nijak uspěchané, naopak. Viděl jsem obrázky ze svého života, a když lano začalo překvapivě zabírat, snad mne to až vyrušilo. Smrt byla tenkrát tak blízko, že už jsem se nebál.

Přitom ještě daleko horší byl pád, kdy jsem padal skoro 15 let. Jsou pády, které se odehrají velmi rychle, ale jsou vlastně klidné. A pak ty, co nemají jasné hranice. Začnete padat, už víte, že to nastalo, ale vlastně nevíte, kde a kdo jste, v jaké roli. Jestli holoubek, jako čistý idiot, co uvěřil štírovi? Nebo naopak štír, co ví, co se stane. Pro něj je to vlastně o dost horší, ta situace. Holoubek, ten je překvapený, ale trvá to jen chvíli a je konec. Ale štír, ten s tím pocitem nastupuje cestu.

Stejně tak tyhle vztahy. Vesměs tušíte, co se stane. Jak to musí dopadnout. Ale stále věříte, že to tak nebude. Že máte padák, co se otevře. Smyčka, co zachytí ten pád. A v životě? Že vás někdo podrží? A proč by to dělal? Co když ho pak uštknete? Jak dlouho trvá, než oba zmizíte v řece? Jak dlouho trvá, než zmizí nedůvěra, co není vidět. Vy ji jen cítíte. Ještě neexistuje, ale štír už ví, že se to stane. Lze tomu zabránit? Možná je řešení nelétat přes řeku. Možná je nejlepší nelétat vůbec. Všiml jsem si, že jsou lidé, co nechtějí mít své sny. Zajímalo by mne, jestli se bojí létat, nebo jestli nikdy neletěli a ani je to neláká.

Já si ale stále myslím, že sen, to je to nejvíc, co můžete mít. Vlastnit. Je to něco, co vám vezme až smrt. A vím, že i ta je opatrná. A přichází pomalu, aby vás nevyrušila, když něco takového máte.

AMEN