Asi jinej druh...

Za roky praxe v R&D jsem se setkal s řadou tvorů, kteří aš jsou podobní na Homo Sapiens, patří zřejmě k jiným živočišným druhům. Pro dnešek vynecháme ekonomy, manažery, bezpečáky a podobnou havěť a podíváme se, jak vycházím s jedním unikátním živočišným druhem. Je jím Homo Programatoris, známý jako softwarový inženýr.

Tento druh se vyznačuje tím, že umí používat levou hemisféru mozku. Tato schopnost se u něj vyvine, na základě vnějších okolností, už v dětství. Vlivem chatrné tělesné konstituce nebo sociálního hendikepu upřednostní počítač před vrstevníky, přenastaví si systém odměn na vyřešení logického postupu a trénuje mozek na složitějších a složitějších úkolech. Samozřejmě tím často prohlubuje svůj fyzický i sociální hendikep.

Nic to však nemění na jeho chuti vytvořit něco pro blaho světa. Jen tak, nezištně. Kolega se nedávno přiznal, že jako malý chtěl ušetřit lidem čekání na autobus tak, že plánoval postavit kloubový autobus tak dlouhý, že by jel přes všechny zastávky i zpátky. Nespornou výhodou by bylo, že odpadne čekání, až přijede na zastávku a cestující si může popojít, aby byl v cílové zastávce dřív.

Má skvělou schopnost problémy nejen řešit, ale i předvídat je. A dokonce i ve chvílích, kdy ostatní problém ani netuší. V jedné z bývalých prací se stalo, že vedle stavěli nějakou budovu a stavební firma zabrala kus parkoviště. Vedení rozeslalo mail, že od toho a toho dne je severní část parkoviště zavřená a ... bla bla bla ... a motorkáři budou parkovat po třech na jednom místě. Kolega programátor nelenil, klikl na "odpovědět všem" a odeslal dotaz, co má dělat, pokud by do práce na motorce dojel sám. Uznejte, že pak by mu dvě motorky chyběly a ta ženská, co psala mail, si to neuvědomila...

Taky je hodně vzdělaný, každý programátor vládne několika jazyky. Ovšem nepochází-li z Quebecu nebo z krajiny na východ od kanálu La Manche, konverzaci ve francouzštině nečekejte. Upřednostní jazyk pánů Kerninghama a Ritchieho, popřípadě jazyk symbolických adres. Jsou to jazyky poněkud nevhodné pro vyjádření emocí nebo skládání milostné poezie, ale na to se podíváme dále.

Vrcholem pracovních sociálních interakcí je pro ně code review. Programátoři se zavřou do sedačky s nápojem obsahujícím kofein a navzájem si v napsaném kódu hledají chyby, takzvané bugy. Pročítají kód a pokud se někomu něco nezdá, nebo tomu nerozumí, ukáže na danou část programu a zahlásí "WTF?", načež je mu vysvětleno, co by to mělo dělat a jakým způsobem to dělá něco jiného. Pokud je tazatel spokojený, prohlásí "OK!" a jede se dál. Kvalita kódu se měří ve WTF za hodinu. Čím vyšší hodnota, tím větší matla to psal. Z toho vybočuje jeden kolega, původem východniar. Ten sabotuje tento zavedený rituál frázemi z jeho rodné řeči. Používá "Čo to hento?" místo "WTF?" a "Jáááj!" místo "OK!", čímž ostatním kazí radost z review a nabourává soustředění.

Takový jedinec dokáže myslet nejen jako stroj, ale i jako abstraktní jev. Tak jako jeden kolega, který několik dní hledal chybu v programu. Marně. Když jsem se ho zeptal "Lojzo, kdybys byl chyba, kam by ses schoval, aby tě Lojza nenašel?", převedl dokonale, že umí myslet jako chyba a skutečně ji během pár minut opravil. Schovávala se mezi židlí a klávesnicí jako obvykle, potvora.

Někteří programátoři si vyvinuli zvláštní postup. Říká se mu rubber duck programming. Mají u stolu gumovou kachničku a když něco nechápou, začnou si s ní povídat a vysvětlovat jí problém. Pomáhá to pochopit, o co tam jde. Pánové ve firmě, kde teď dělám, tuto metodu nicméně považují za překonanou a kachničku má jen jeden. Ostatní, progresivnější, používají modernější pomůcky. Plyšovou kachnu, jednorožce z PVC, obrázek lamy formátu A5, živý rýmovník a plastový fikus.

Jako každý živý tvor, i programátor musí jíst a pít. Musím říct, že každý z nich přijímá jiný druh potravy a v jinou denní dobu. Zatímco jeden cestou na služebku, v půl čtvrté ráno, obíral v autě žebírka, jiný během psaní ovladačů do Linuxu dožadoval pečenýho tučňáka. Jiný má hamburgerovou dietu. A potkal jsem i exota, který si pochutnával na brokolici... Jenom dvě věci mají společný, nanuky a kafe. Jo, a většinou nesnáší houby a špenát.

Každý programátor má tři koníčky, kterýma se baví po práci. Jedním z nich je vždycky programování, další dva se můžou lišit. Asi u dvanácti kousků jsem se setkal s tím, že je baví sport, u deseti to byla turistika a u 25ti pivo. Pár z nich byli i muzikanti a dva si doma v bytě v květináčích pěstovali prales. Zvláštním případem je kolega, sbírající lasery a jednorožce. Prý to jeho spolubydlícímu, spolumajiteli bytu a bratrovi v jedné osobě nevadí a jednorožci jsou krásná stvoření, nevyžadující péči, protože nejsou živí. Znám i kusy, zabývající se chemií, u nich je v polovině případů druhým koníčkem automatizace pěstování jistých bylinek, určených ke konzumaci a výrobě lan.

Často se od průměrné populace liší i neobvyklou manuální zručností. Jeden z nich měl v rámci plnění pracovního úkolu nahrát nový firmware do zařízení. Programovací konektor byl pod plastovým krytem a bylo nutné vyšroubovat čtyři vruty, aby se k němu dostal. Nikdo dodnes neví, jak se mu to povedlo, ale první vrut zlomil, další dva ztratil a s posledním se nezdržoval, protože mezitím kryt rozlomil a nebylo třeba se dále namáhat. A tento kus si skvěle poradil i s žertíkem kolegů při odchodu z firmy. Odmontovali mu poslední den z auta přední kolo, položili na kapotu a přilepili na ně lepící páskou stuhu "vzpomínáme". Nasazení kola zvládl bravurně v čase 6:32:47 a jen třikrát se byl zeptat, co má dělat dál. Jiný si koupil postel v Ikei, ale až doma zjistil, že je třeba ji složit a tři dny sháněl v práci někoho, kdo by to udělal za něj... A se mnou v kanclu je systémový programátor, který má doma truhlářskou dílnu, ve vedlejším kumbále sedí modelář... Čert aby se v jejich schopnostech vyznal.

Zatím se zdá, že nijak nevybočují z normálu až na přepínání polovin mozku, co používají. Jenže ono se to někdy přepne samo během komunikace a místo normální řeči začnou používat výrokovou logiku, což je docela v pytli, pokud nejste obeznámeni s díly velikánů Booleho a de Morgana. Zvlášť je třeba si dávat pozor na spojky a zápory ve větách. A pozor na logické kvantifikátory, jinak e nedomluvíte. Začátečníkům bych doporučil při hovoru se softwarovým inženýrem, aby si napřed nakreslili Karnaughovu mapu toho, co mu plánují sdělit, aby to pochopil správně. V korporátu například programátoři odmítali chodit po schodech, protože bezpečák přišel s tím, že při chůzi po schodech je třeba v každém okamžiku být v kontaktu se schody třemi končetinami - zvednu-li jednu nohu, musím stát na druhá a držet se dvěma rukama. Jenže jim nevycházel okamžik, kdy tu nohu položí, protože v tom okamžiku by se museli jednou rukou pustit a při přechytávání zábradlí pravidelně ztráceli balanc. S kanclem oddělení cloudu ve druhém patře budovy bez výtahu to pak byl docela oříšek. Ostatní pracovníci prostě blba vesele ignorovali.

A jak se rozmnožují? Část z nich nijak, výchova potomstva by je připravila o cenný čas při pokusu napsat geniální aplikaci, kterou nikdo nepotřebuje a která posune civilizaci o level výš. V jazyce, který bude za pět let zastaralý a bude třeba ji přepsat. Zbytek se množí pohlavně. Ale není to tak jednoduché díky výše popsané komunikační bariéře. Vlastně podle těch několik desítek kusů, se kterýma jsem pracoval, jsou tři možnosti. Ti, co dělají aktivně kolektivní sporty nebo hrají na nějaký hudební nástroj, celkem bez problémů sbalí ženskou. Pak je tady část těch, co jdou aktivně lovit a uloví něco, co dle vzhledu studovalo na matfyzu. Mají si alespoň o čem povídat. A zbytek? Protože neumí lovit, jsou uloveni ženskýma, o který není mezi zbytkem chlapů moc zájem...