Něco obětovat

Byli tam. Všichni. Celá rada. Zlatá dračice, zastupující Světlonoše; Přízračný vlk, z řad Chodců realitami; Vlčice, symbolizující Přírodu; Stínový strážce, ztělesňující Stíny; Černý vlk, zástupce Temnonošů; Dva obrovští hadi - říkalo se jim i Leviathani, jeden symbolem Podzemních a druhý Pozemských; Lidská žena, zastupující Božstva; Sukuba, členka Pekelných; Mrazivý wyrm, z řad Nebeských - letců; Kůň, z řad Nočních můr; Žena, jedna z Nebešťanů - Andělských;
A ten, který je nechal svolat. Já. Strážce Rovnováhy a Duše Světa.

"Musí být přece i jiný způsob!" ozvala se dračice. "Možná je, ale má pravdu. Hrajeme o čas," opáčil jí mrazivý wyrm. "Co ale budeme dělat?" vstoupila do hovoru vlčice. "To, na čem jsme se tu domluvili," odpověděl stínový strážce. Ticho, které pak nastalo protnul hlas přízračného vlka: "Jsi si jistý, že to chceš udělat?" Byli jsme rozestoupeni v kruhu. Upřeně jsem se díval přímo do prostředka našeho shromáždění. Následně jsem pohledem přejel všechny členy, až jsem se vrátil zpět k přízračnému. "Čím déle otálíme, tím hůř," odvětil jsem. "Na to jsem se tě neptal," bleskově odtušil vlk. "Ano. Dlouze jsem nad tím přemýšlel, než jsem s tím před vás předstoupil. A pokud nám to dá vše potřebné, abychom se připravili, stojí to za to. Nechtěl jsem však jednat bez vašeho vědomí a souhlasu, dotýká se to přímo i vás všech."
Znovu nastalo ticho. Pochmurné ticho. Zadíval jsem se na andělskou, která stála blízko mne, a pohladil ji po tváři. "Nechci tě to nechat udělat," řekla se vztekem a zármutkem dohromady. Chtěl jsem jí toho tolik říct. Tolik... "Víš, že je to nutné," pronesl jsem. "Proč nevymyslíme jiný způsob? Musí být jiná cesta!" odvětila vzpurně. Nezmohl jsem se na odpověď, už tak mě tížilo, co jeden skutek vyvolá následků, ale cítil jsem, že to je jediné správné. Pevně jsem ji objal, ona mi objetí opětovala ještě pevněji. Políbil jsem ji na čelo, následně na rty. "Znovu budeme spolu," zašeptal jsem, "Všichni se znovu setkáme," pronesl jsem se silou v hlase k radě. Po krátké odmlce jsem znovu věnoval pohled andělské a starostlivě jsem promluvil tak, aby mě slyšeli všichni členové: "Hlavně na sebe dávejte pozor." "Znovu se uvidíme," odpověděl přízračný vlk, kterého následně napodobili i ostatní. S rukou na srdci jsem se všem mírně uklonil, gesto mi opětovali jejich způsoby.
A ona tam stála, sváděla v sobě nekonečný vnitřní boj. Svým čelem jsem se dotknul jejího a zašeptal: "Miluji tě." "I já tebe," špitla zpátky.
Povzdechl jsem si, následně se napřímil. "Máte své úkoly, své cesty. Spoléhám na vás. Teď se musím připravit," ještě jednou jsem si všechny zúčastněné pečlivě prohlédl, snad abych si je všechny řádně zapamatoval, "Opatrujte se."
----------
Mnoho vědců - paleontologů, historiků, evolučních teoretiků - a kdo ví, kdo všechno ještě, by mě jistě odsoudili za fakt, že dinosauři nevymřeli po pádu meteoru na naši planetu, ale po pádu kosmické bytosti na náš svět, což mělo za následek vyhlazení většiny živého na povrchu. Mnoho lidí by mě hnalo na pranýř za to, co vám chci sdělit, ale je to příběh, který se táhne milénia a ještě o mnoho déle.
Neřeknu vám, kdy a kde přesně se 'narodila tahle duše'. Ale řeknu vám, kde tenhle příběh začíná.

Začíná v Království Nebeském, kdy Archanděl Gabriel přijal velmi mladě vypadající bytost mezi Nebešťany a poskytl jí azyl, kterému nějakou dobu mohla říkat Domov. Myslím si, že ani on sám v tu chvíli nevěděl, co se v tom drobečkovi vlastně skrývá...