Na každého leze jaro jinak

Jaro

Jaro je tady, a co si budeme povídat, letos je opravdu krásné. No a na koho z nás to jaro tak trochu neleze, že…
U mě osobně to začalo s blížícím se prvním Májem a kvetoucími třešněmi. Jenže už je to tak nějak jiné, než kdysi. Kdo ví, jestli je to tou blížící se čtyřicítkou, nebo dvěma roky téměř úplné samoty. Už to není fyzická nadrženost, bolavé tepání v příslušných partiích a naprosté zatmění mozku. Což vše kdysi směřovalo k zoufalé snaze někoho sbalit, užít si falešný pocit lásky a s vlastnoručně nasazenými růžovými brýlemi se nechat dobrovolně obelhávat a ubližovat si, aby to nakonec opět skončilo fiaskem. Ale hlavně, že byl sex že,… že byl nějaký zážitek, že měl člověk chvíli pocit, že miluje a je milován, bez ohledu na to, jak velká iluze to byla. Následuje očista bolestí, za kterou člověk nemůže vinit nikoho jiného než sám sebe a to jen proto, že zase podlehl naléhavosti svých sexuálních pudů.
Dneska už je to naštěstí jinak… Možná je to právě díky větší sebeúctě, věku, nebo prostě potlačeným živočišným pudům, ale už jsem jinde. Milování bez lásky, bez emocí, bez citu, už pro mě naprosto ztratilo smysl. Proč...prostě z toho nic nemám… Možná jen jakýsi pomíjivý pocit dobrodružství, nebo pohlazení ega, protože jsem právě ulovila sexy chlapa… Ale z emocí pak zůstává jen prázdnota, pocit zhnusení ze sebe sama a další bolest k léčení. Fyzicky, to většinou stejně nic nevyřeší, díky absenci orgasmu se cítím stejně prázdná a neuspokojená jako předtím. A orgasmus se prostě nedostaví, pokud se necítím absolutně přijatá, uvolněná a milovaná a to mimo opravdový vztah prostě nejde. Navíc jsem mnohokrát nabyla dojmu, že když se muži milují s baculkami, mají tak nějak pocit, ze jsme fyzicky méně citlivé, že snad přes své tukové polštářky vnímáme méně. Proto nás prostě víc zmáčknou, přitvrdí. Takže i ta fyzická bolest se často po styku dostavovala. Ale u mě osobně je opak pravdou a méně je často více.
Přes to všechno leze jaro i trochu na mě. Ale tak nějak jinak. Chodím s dětmi ven na procházky skoro každý den a mám spoustu možností pozorovat lidi, ať samostatné osoby, nebo páry. Všem smějícím se párům to moc přeji, ale i současně tiše závidím. Pozoruji jak se k sobě chovají a říkám si, co z toho bych ještě někdy ráda zažívala i já. Chybí mi takové hlouposti, jako držení za ruku, nebo tiché rozhovory. Dneska jsem třeba potkala pár, který mě skoro rozplakal. Vysoký urostlý muž, bradka, trošinku bříško, světlé vlasy, šel za ruku s oplácanou dlouhovlasou brunetkou, která byla tak o hlavu a půl menší. Povídali si a smáli se a já si říkala, že tak nějak bych vypadala já vedle své kdysi životní lásky Míši, (Je tu o něm povídka.) a udělalo se mi tak nějak smutno a opuštěno. Došlo mi, že mi nechybí sex, tak jako kdysi. Chybí mi to stálé poznávání se s partnerem, společné trávení času, povídání, sdílení, a doteky, ale né ty sexuální, ale ty láskyplné, kterými vám ten druhý nenaznačuje že se s vámi chce vyspat, ale to, že mu na vás záleží a má vás rád. Chybí mi sdílení vzájemných informací a životů. Chybí mi vzájemná intimita.
Kus dál seděl na lavičce pár a děti si hrály opodál. Žena naprosto normální postavy ale muž mě zaujal. Vysoký, úzký pas, a hodiny v posilovně projevené na obvodu jeho paží a hrudníku vystavoval v tílku. Nechybělo ani drsné tetování přes obě ramena a ruce a poněkud zasmušilý výraz trochu maskovaný strništěm. Prostě působil jako namakaný záporák z nějakého filmu. Jenže, když se podíval na svou unavenou ženu, kolem očí se mu udělaly vějířky vrásek, jak se na ní usmál. Natáhl ruku a dlouho a nesmírně jemně jí hladil po zádech.
Tak nějak mi došlo, že mě tenhle protiklad drsnosti a něhy na mužích velmi přitahuje. A dovedlo mě to i trochu k zamyšlení nad fyzickou přitažlivostí.
Já sama jsem kus ženské, když pominu to, že jsem baculka a to hlavně v posledních letech, tak jsem byla vždycky veliká, né vysoká, ale veliká. Měřím jen 160, ale už jako dítě jsem měla těžké kosti, na ženu jsem i celkem dobře osvalená a mám široká ramena i boky, a to jsem měla i v době, kdy jsem ještě tak oplácaná nebyla. V době dospělosti jsem nikdy neměla menší velikost než 42 a v současné době je to 46. I když nikdy nebudu drobounká a křehká, to neznamená, že se tak nechci cítit. Proto mě vždy přitahovali vysocí a robustní muži. Muž prostě musí být vysoký a mít širší ramena než já. Líbí se mi ti vysocí a osvalení, i když k mé smůle se málo kterému z nich líbí baculky a já to asi i chápu.
Ale jinak jo, pořád jsem neskutečný a naprosto trapný romantik. A tak nějak toužím po něčem, co v dnešní době už asi nikde není...Takže užívejte jara a všeho krásného...