Někerý sou jak zviřata!!!

Navečír, jak přišla Šeherezáda do paláce, tak musela eště počkat. Šahriár měl pozvanýho instalatéra, aby jim přetěsnil v lince kohoutky. Když byl hotovej a Šahriár mu měl zaplatit,
tak ten rač na něj zavolal z finančáku kontrolu, že mu zaplatí, jen esli bude mít všecko pořádku. Kohoutky netekly, ale stejně mu našly jeden tři roky starej
únik a tak mu hned napařily penále a že byl zrovinka na šichtě kat, kerej si nadpracovával pondělí před Cyrilem a Metodějem, tak ho hned v tý
kuchyni setnul.

„Jo, jo!“ lamentoval Šahriár. „Někerý
lidi sou jak zviřata, nikdy nemaj v pořádku daně a pak sme pozadu s výběrama!
A to sem jim upravil všecko - jednotnou daň z příjmu a taky DPH na 99%,
aby se jim to líp počítalo!“


Šeherezáda to musila poklidit a pak začla svý vypravování:

„Žily jednou v cizině tři holky.
Ta první měla takový kozy, že druhý takový se jen tak neviděj. Ta druhá zase měla prdel, jak prase, až se za ní všici votáčely. A ta třetí měla na hlavě
rudý číro, že vypadala, jak bojovej kohout a ta měla eště něco, vo čem tady rači ani nebudu vypravovat. A ty holky v tý cizině dřely jak krávy, ale pořád neměly nic našetříno. A tak si jednoho dne řekly, že je to tam horší jak za Hitlera a z toho domu utekly. Páč neměly našetříno, tak utíkaly pěšky a když byly za Bavorskem a zahly trochu doleva tak se vocitly v vobrovským lese a ten les byl nejen před nima, ale taky všude vokolo nich. A že už byla tma,
tak byly rády, že zahlídly světýlko. Svítila tam lampa a pod tou lampou bylo,
jak už to bejvá, tma. A v tý tmě tam stálo stavení se třema řadama temnejch voken nad sebou, nesvítilo se ani v jediným. Že ale ta lampa svítila načervenalým světlem, tak se tam ty holky cejtily jako doma a ta první
šáhla pod rohožku. Že tam byl klíč, tak si vodemkly a vešly dovnitř.


To ale holky nevěděly, že v tom domě přebejvaj loupežníci. Těm, páč
jezdili často do Brna, volupovat poctivý somráky u kostela, neřekli fízláci a vostatní
daňový poplatníci jináč, než „Petrovští“ a zrovna se vracely s kapsama naditejma drobákama, co si naloupili. A měly tam nejenom kačky, ale i eurovky, na co si spomněly.


Když přišli k baráku, tak sáh ten náčelník loupežníků pod rohožku a klíč nikde! Dostali strach, aby nebyli vykradený, páč je v tom pralese nechtěla pojistit už ani Unika. Náčelník nabral vodvahu a vklouzl dovnitř.

To už ale holky, že je slyšely jak se venku raděj a tak byly připravený.

A že už dlouho neměly žádnýho chlapa,
tak ta první mu hned vrazila kozy do ksichtu a začla mu rvát kalhoty dolů, až
se drobáky začly sypat po chodbách a vona začla řvát jak pominutá: „Méééé!!!“
Ta s tou prdelí, jen zachrochtala a že měla ráda anál, tak ho rvala za něco úplně jinýho a natáčela se k němu tou prdelí, aby ho dostala, kam chtěla. Loupežník z toho vůbec nebyl v tý tmě moudrej. To už ho ale třetí lechtala tím čírem pod nosem a že si chtěla taky užít, tak ho tahala za pytlíka. Pak ale na něj přeskočila ta zvířátka, co měla a začaly ho děsně žrát a štípat.


Z posledních sil se jim vytrhl a běžel ven a s kopce dolů a vostatní
loupežníci běžely za ním a zastavili se až za řekou, na Betlémáku, kde už se cítili, jako jezulátka.


„Kucí, sou tam nějaký děsný zvířata a loupěj eště víc, jak my všici dohromady…“ řek jim náčelník, jak tam stál tak bez kalhot a tvářil se děsně
rozhořčeně, asi jako Džon nad korupcí a musel se porád drbat, páč někerý zviřátka nedaj pokoj nikomu..


No a ty holky tam v tom stavení už zvostaly a dělaj tam v kantýně
a maj se tam dobře a na Hitlera si už ani nespomenou,“

dodala Šeherezáda a páč už svítalo,
tak si spoměla, že má dole v palácový kantýně přichystaný kafe a taky, že tam musí vrátit kýbl a ten skrvavenej hadr.