A pak že nejsou andělé!

Únava mi sedala za krk, když jsem zaznamenal jemný zvuk blížící se bouřky. Slabé zahřmění v dáli a dusno - to byla předzvěst příští výměny názorů božstev, která vždy nádherně pročistí vzduch. Udělal jsem pár bezděčných krouživých pohybů krční páteří ve snaze uvolnit namožené vazy a úpony. Mé tělo přímo řvalo po masáži, tělocvičně, bazénu, přírodě... Ale copak to jde? Od té doby, co jsem si pořídil malý kšeftík se smíšeným zbožím na periferii města, znám jen dřinu. Ještěže mi chodí pomáhat paní Fialková. Šikovná důchodkyně, vyložená obchodnice. Dneska jí ale bolela hlava, tak jsem jí poslal domů dřív – zasloužila si to. Byla od brzkého rána na nohou. Těch pár lidí jsem obsloužil sám a těšil se na zavíračku, až si sednu dozadu do kumbálu, otevřu si novou krabičku Marlborek a pivo. Moje tělo toužilo sesunout se do starého hlubokého ušáku po nebožtíku dědovi, poslouchat ticho a sledovat jak dým z cigarety líně krouží svoje tance. Zavřít víčka a nechat čas plynout. Sladké okamžiky samoty... Vypnout... Uklidil jsem ještě pár krabic, zkontroloval lednice a mrazicí box, připravil kasu na zítřek. Za minutu šest. Pátek večer, na ulici klid, všichni normální lidi už vypadli na své víkendové haciendy, do lesů a k vodě. Na ulici se začala zvedat mračna prachu, vítr zesílil a rychle se setmělo navzdory létu...Šel jsem dozadu zavřít okno. První maxikapky deště pleskly do prachu a na rozpálený beton dvorku. Vzduch byl nabitý elektřinou....Pak tmu rozčísl první blesk a vzápětí se ozvala mohutná, třaskavá rána hromu. Stál jsem u vchodu a pozoroval velké přírodní divadlo... Nikdy jsem se této podívané nenabažil. Už jako dítě jsem fascinovaně stával u okna a sledoval pulsující ohňostroje za bouřek. Vzduch se ochladil deštěm a země rázem zavoněla známou směsicí vůní, kterou jsem tolik miloval. Cítil jsem se mimořádně dobře. Naprostý klid, pohoda, dokonce snad radost...Venku se rozpoutalo peklo... jeden blesk stíhal druhý, ohlušující hřmění dokázalo přehlušit tok vlastních myšlenek. Sledoval jsem to okouzlující divadelní představení.
Prudký déšť bičoval koruny javorů na protější straně ulice a nelítostně hnal odpadky po chodnících i vozovce. Kanály už nestíhaly a po dláždění se valil potok, který každou vteřinou nabíral na síle. Déšť se změnil v neproniknutelnou clonu a setmělo se natolik, že člověk neviděl metr před sebe. Úchvatná a fascinující podívaná...Tuhle monumentální show by nevyrobil ani David Coperfield...Natáhl jsem se k mřížím, abych zalígroval vchod než zavřu vstupní dveře. Koutkem oka jsem zaznamenal pohyb ve tmě. Ale kdo by v takové slotě běhal venku?Než jsem stačil přitáhnout mříž, přistála na mém prahu dlouhým skokem holka. Byl na ní žalostný pohled.
Vypadala, jako by si právě dala sprchu. Voda z ní crčela všemi směry...Naše pohledy se setkaly... hlavou mi prolítl nacvičený slogan: „Zavíráme, slečno, račte nás poctít svou návštěvou zítra...“, ale její pohled mě přibil k zemi. Neřekl jsem nic. Udělala krok směrem dovnitř. Sáhla si do vlasů a vyždímala je na mou podlahu. Z jejích tenisek se lila voda a na dlažbě tvořila už docela slušnou kaluž. Její blůzka téměř nic neskrývala, byla přilepená na jejím těle a tvořila zajímavý obraz moderního umění...Fascinovaně jsem na ni hleděl - neschopný pohybu i slov.Po chvilce jsem se konečně vzpamatoval a hlavou mi letěly otázky: „Kdo tě sem prsk – drahý anděli?“...Vypadala jako anděl, kterého vyhnali z ráje... Dlouhé blonďaté vlasy, ze kterých kapala voda, na řasách kapky deště a za nimi božsky modrý pohled... Vypadala tak, ...tak křehce, měl jsem obavu, že se mi tu rozplyne s tou vodou a odteče do kanálku...Usmála se. Venku stále padaly trakaře a blesk střídal hrom jeden za druhým. Šedivá dešťová clona oddělovala svět. Stál jsem tady, neschopný pohybu a naproti mně zmáčený anděl...Konečně jsem nabral rovnováhu a zeptal se: „Dáte si čaj, grog, svařáka?“ a usmál se na toho mokrého andílka.„Díky, nechám to na vás...“ řekla sotva slyšitelně...„Asi byste se měla převléknout... nastydnete“ – řekl jsem nejapně – jako by snad měla do čeho..Šel jsem dozadu a rozhlédl se. Našel jsem jen plášť, který občas používám za pultem a starý svetr, který se občas hodí za sychravých dnů. Taky ručník. Čichnul jsem k němu – no, nic moc, ale v této chvíli si asi nelze vybírat. Nakoukl jsem do krámu a kývl na ni. Následovala mne.
„To je všechno, co tu mám... nechám vás tu a skočím udělat něco pro zahřátí...“, vrazil jsem jí do rukou hadry a zavřel dveře. Rozhlédl jsem se po krámě. Já osobně bych dal přednost dobrému svařáku. Našel jsem skořici, hřebíček, citrony i víno a cukr. Na chodbičce před záchodem jsem měl skříňku s pár hrnky a skleničkami, varnou konvici a jednoplotýnkový vařič. Občas se to hodilo – zrovna jako dnes. Našel jsem i kastrůlek a naplnil ho vínem a všemi ingrediencemi. Ještěže mám průpravu z našich puberťáckých mejdanů... Tohle snad zvládnu.Čekal jsem, až se začne víno vařit. Za chvíli chodbičku naplnila omamná vůně svařeného vína s hřebíčkem a skořicí. Připravil jsem skleničky, cukr a nakrájel citron. Na jazyku se mi zachvěly chuťové pohárky.... ta vůně byla mimořádně slibná...Nalil jsem vařící směs do skleniček a vhodil tam po kolečku citrónu.Ještě jsem skočil do krámu a našel nějaké sušenky a taky oříšky, určitě přijdou vhod. Zamkl jsem vchod a zhasnul hlavní světlo.
Pak jsem vzal tácek se sklenicemi a zkusil zaklepat na dveře...Ozvalo se:
„Ano, pojď dál...“Andělka seděla v ušáku, navlečená v podivné a směšné směsici.
Ručník tvořil na její hlavince úchvatný turban, ze kterého vystupoval něžný obličejík.
Nohy měla skrčené pod sebou. Na mém psacím stole svítila lampička a tvořila víc než intimní atmosféru. Položil jsem tácek na psací stůl a shrnul lejstra a psací potřeby na stranu.Vzal jsem jednu sklenici a podal jí Andělce – tak jsem si ji totiž v duchu pojmenoval. Nabídl jsem jí cukr. Hodila dvě kostky do sklenky a zamíchala lžičkou. Sedl jsem si do své kancelářské židle a vzal svou sklenku. Pozoroval jsem ji a ona mne. Usrkávala opatrně lahodný mok růžovými rtíky. Přemýšlel jsem, kolik jí tak může být a kde se tady vůbec vzala. Ze sousedství rozhodně není – to bych ji tu už někdy určitě zahlédl... Jakoby četla mé myšlenky. „Nejsem odtud. A děkuji za azyl. Jmenuji se Aneta, a ty?“ Okouzlila mne svou přímočarostí s jakou mi tykala... „Mirek. Není zač...“ Posadil jsem se pohodlněji a upíjel ze své sklenky. Najednou bylo škoda jakýchkoli slov. Sledoval jsem pohyby jejího těla, zahaleného v příšerné směsici.... byly andělské. V této chvíli se ve mně probudil muž... Nevím, jestli to bylo tím vínem nebo náhlým vzedmutím testosteronů, ale cítil jsem, jak mi stoupá teplo do hlavy a krev naopak klesá dolů a začíná se městnat v bodě mé mužnosti. Zastyděl jsem se za sebe. Přece bys nezneužil tohoto mláděte? Notabene v takové situaci? Sklopil jsem zraky a snažil se věnovat sklence horkého nápoje a zamítnout všechny své hříšné myšlenky.
Hlavou mi bleskla Simona. Má přítelkyně. Zastyděl jsem se podruhé. Ale zároveň mne hřálo pomyšlení, že Simonka má dneska dlouhou a obsluhuje téměř na druhém konci města... Nevím jak bych jí tuto situaci vysvětlil...
Víno mi krásně uvolnilo můj napjatý krk a já se začal blaženě usmívat. Vzdal jsem tichý hold lahodnému alkoholu, který mě přímo božsky zklidňoval a zároveň lehce dráždil. Andělka Aneta seděla a upíjela ze své sklenky. Neříkala nic. Zvenčí k nám doléhaly stále rány, tlumené zdmi místnosti. Napadlo mne, že bych mohl pustit muziku, měl jsem tu pár cédéček a staré stereo s přehrávačem.
Prohrábl jsem svou skromnou sbírku a vybral Vangelise.
Krásně se hodil k této situaci...Andělka se usmála – patrně hodnotila mou akci kladně. Malou, nepříliš útulnou místnůstkou se ozvaly tóny hudby. Směs hromů a hudby byla opravdu zvláštní. Nalil jsem druhou sklenku – sobě i Andělce. Zčervenaly jí tváře a oči se jí více leskly.
„Máš tu záchod?“ zeptala se. Ukázal jsem jí cestu na můj příšerný záchodek – ale kdo mohl tušit, že budu poctěn takovou návštěvou? Sedl jsem si a snažil se přemýšlet. Ale moje myšlenky těkaly jedna ke druhé. Tak jsem se raději napil...Za chvíli se vrátila. Posadila se zpět do ušáku. Jednu nohu pod sebe a druhou přes opěradlo, trochu bokem ke mně. Sledoval jsem, jak si sundala stočený ručník z hlavy a vlhké vlasy ji zplihle ležely na ramenou. Zatřepala jimi – rázem jsem viděl místo vlasů křídla. Mokrý anděl se snažil osušit svá křídla...Tím pohybem se jí vyhrnul plášť a obnažil jemnou kůži stehna až tam, kam se slušné oko nedívá... Ale já nemohl odtrhnout zraky. Třepala svými vlasy, plně zaujatá
jejich sušením a já sledoval, jak bílá látka pláště odkrývá víc a více vzrušující obrázek. Fascinovaně jsem hleděl na dva růžové plátky, lehce ochmýřené světlým kožíškem umně zastřiženým. Srdce jsem měl až v krku a ve spáncích mi prudce tepalo. Dal jsem si pořádný lok, abych se vzpamatoval, ale nepomohlo to. Mé zraky byly neúprosně přitahovány tímto magickým pohledem... Skoro jsem se přestal ovládat. V kalhotách jsem měl už poněkud těsno. Plášť se rozevřel úplně a já spatřil jemné bříško a pupík ozdobený malým kroužkem. Andělka se na mne podívala. Naše pohledy se střetly.
Byl to výboj hodný těch venku. Všude lítaly jiskry a já měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudníku a můj „pepík“ z poklopce. Andělka se smyslně usmála a začala si upravovat vlasy, ruce zvednuté nahoru. Plášť se rozevřel úplně a odhalil dva krásné, oblé a pevné prsy. Už jsem nepochyboval, že ví co dělá. Po očku se na mne dívala. Položil jsem pomalu svou sklenku a zvedl se ze židle. Tuto výzvu již nešlo přehlédnout. Hlava se mi točila a nevím, jestli víc z vína nebo z ní. Svět kolem mne zmizel v podivné mlze a já byl ovládán jakousi mocnou silou, která mne přitahovala k tomu andělskému stvoření... Klekl jsem si k jejím nohám a dotkl se jemné kůže na jejím lýtku. Byla nádherně teplá a jemná jako samet, nikde ani chloupku. Přejel jsem prsty po krásné křivce a nechal na sebe působit moc tohoto okamžiku. Silná touha mnou bolestivě projela, stačilo pootočit pohledem a přímo přede mnou se otvírala růžová brána - ale nevím jestli do nebes či do pekel. Málem se mi udělaly mžitky před očima.
Andělka vytáhla druhou nožku – a opřela si jí o druhé opěradlo...To už jsem málem zkolaboval. Něco tak krásného jsem dlouho neviděl. Před mými zraky se rozevřel květ... Prudce jsem zatoužil přivonět a ochutnat jeho nektar. Mé prsty se chvěly. Položil jsem je na její stehna a jemně hladil. Raději jsem se nedíval vzhůru.Ten květ mne přitáhl blíž. Ona se posunula více vpřed. Bál jsem se skoro dotknout té krásy. Mé prsty jemně pohladily okraj růžového plátku a ona se zachvěla. Mé rty už dychtily ochutnat... Dotkl jsem se jemně svými rty té krásy. Naskočila jí husí kůže a já fascinovaně a zblízka sledoval, jak se ten květ rozevírá a mohutní a tmavne. Můj jazyk se jemně opřel do okvětních plátků a já ochutnal tu lahodnou chuť nejkrásnější květiny... Sál jsem nektar jak motýl a pod mými dotyky se její tělo chvělo a pulsovalo. Nemohl jsem se nasytit té krásy. Vše se ve mně vzdouvalo a hrálo...Ona silně vzdychala a chvělo se jí tělo pod silnými nápory orgastických vln. Slyšel jsem jí křičet, ale nemohl jsem si pomoci. Byl jsem přisátý k jejímu klínu a nemohl se odtrhnout.
V hlavě mi duněla rajská hudba. Cítil jsem její rozžhavený klín, můj celý obličej se ponořil do jejího květu a žhnul společně s ním... Mé tělo se chvělo společně s jejím a já stoupal někam nahoru...Cítil jsem jak se blížím ke svému vrcholu a pak se najednou zablesklo a já ucítil svou mocnou explozi.
V pulsujících návalech jsem ztrácel skoro vědomí...Propadal jsem se kamsi do tmy...Zdálky jsem slyšel ještě Vangelise ...Odněkud, jakoby zdálky se ke mně blížily hlasy. Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Nechtělo se mi zpátky... ale odkud? Necítil jsem nic, než blaženost..Hlasy se blížily. Začal jsem rozeznávat slova..
„Otočte ho.“„Už se probral – no konečně! “Ale to ne!!! Kde je Andělka? Kde je její květ? Chtěl jsem zpátky...Ale pak jsem ucítil na tváři políček.
Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl chlap v oranžové vestě a bílých kalhotách.„Halo, slyšíte mne? “Mžoural jsem do prudkého světla a zoufale jsem se nechtěl probudit. Byl to snad jen sen? Zašeptal jsem vyprahlým hlasem: „Kde je Andělka?“
„Kdo? Jo andělé? Ti už tě hochu málem měli ve své moci... “Pak jsem slyšel skřípání a par silných rukou mne hodilo na nosítka.Venku bylo světlo a mne naložili do žlutého vozu a ulicí se rozezněla husí kůži nahánějící siréna... Zavřel jsem oči. Nechci tu být, chci Andělku, ještě jsem si stačil pomyslet..
Po čtrnácti dnech jsem opouštěl brány nemocnice. Ve své kartě jsem měl napsáno – zásah kulovým bleskem. O ničem jsem nevěděl, jen na rukou obvazy a pod nimi – hojící se popáleniny. Zastavil jsem se v krámu. Bylo zavřeno. Jak by také ne, přece by to paní Fialková sama nezvládla... Odemknul jsem mříže a vchod. Šel jsem rovnou do kumbálu. Všude čisto, uklizeno. Sedl jsem si do ušáku a nechal si přehrát ten nádherný film, hlavu v dlaních... Zaslechl jsem šramot. Zvedl hlavu... mezi dveřmi stála paní Fialková.
„Tak vás vítám zpátky, Mirku“...
„Děkuju, paní Fialková.“
„Jen tak mimochodem... trochu jsem tu musela uklidit, byl tu nepořádek.“ – zkoumavě se na mne podívala s otázkou v očích.
„Tak vám moc děkuju, já vám to zaplatím...“
„Něco tu pro vás mám, nevím, kde se to tu vzalo...
“Trhnul jsem sebou. Otevřela šuplík mého psacího stolu... Podíval jsem se dovnitř... Na dně šuplíku ležela špinavá halenka! Zatmělo se mi před očima...
„Je vám něco, Mirku?“ – starostlivě se zeptala paní Fialková...
„Úplně jste zbledl, posaďte se, přinesu vám vodu“.
Odběhla.Vytáhl jsem ten kousek hadříku a přivoněl..
A svět se se mnou zatočil.... tak přece!
Byl to Anděl.... a pak že nejsou Andělé!