Odpolední múza

Sakra už zase ....
Šňůra aut se v pečícím slunci pomalu sunula po výpadovce a teď se ke všemu zase zastavila.
Ještě, ještě kousek, aspoň pod most !!!
Hypnotizoval jsem každý milimetr asfaltu v marné snaze uniknout jedovatému svitu.
A v tom jsem ji uviděl. Napřed ten kočárek, co měla ledabyle zaparkovaný kousek před sebou.
Pak teprve ji. Přes vyžilé zábradlí starého mostu se proti slunci rýsovaly dvě nádherně vysoustružené, alabastrové nohy a dokonalý zadeček. Květovaná sukně ke kolenům díky slunci zprůhledněla a spolu s přiléhavým trikem perfektně ukázala linii krásně rostlé ženy. Jak jsem spatřil nalitá drobná prsa s výraznými špičkami, projel mi rukama jemný záchvěv. Tmavé vlasy spadaly v drobných vlnkách na ramena a pokrčený výraz s drobným nosníkem se díky jejímu soustředění do mobilu podobal nějakému starému obrazu.
Skoro jsem se neodvažoval pohnout. Jasně že mě nevidí, ani nevnímá, ale já měl pocit, že když jen hlasitěji vydechnu, tak všechno zmizí. Hladil jsem očima každý kousek tohoto výjevu, jako v hypnóze. Byl jsem žíznivý poutník, kterému najednou stačí i iluze vody a má pocit že se utopí. Slyšel jsem její dech, cítil její vůni.
Najednou už tu nebyla silnice, hluk, auta kolem, tíha tohoto upatlaného dne byla pryč, a my tu byli sami.
Já a moje nádherná múza.
Každý v jiném světě a přitom spolu.
A čas přestal existovat.

Drsný hlas klaksonu mě rychle vrátil na zem.
Ignorante.... nemáš smysl pro krásu.!!? S ještě několika dalšími jadrnými slovy mezi zuby jsem zařadil a popojel. Bylo po všem.

Ale přece něco zůstalo. Už vím o čem se mi bude večer zdát. Mě určitě ano. Díky má fantazie !!