99× na vrchol. Je to dost?

Minule jsem psal o čase, dneska o počtech - jestli nás totiž něco ovládá podobně jako čas, jsou to čísla. Měříme orgány, sčítáme zkušenosti, vedeme si statistiku skoro všeho.

Statistiku si doma vedeme i my. Můžu tak říct, že za poslední rok jsem se dostal 99× na vrchol. Jestli je to dost nebo málo? Na mých 48 let to asi není úplně nejhorší. Moje o čtyři roky mladší P. to má podobně, i když ona prožila minulý rok vrchol méněkrát. Někdy se totiž stalo, že jsme se nesladili a nedopadlo to. Mrzí mě to, ale to je tak asi všechno. Já jsem rád, že jsem se dostal na vrchol aspoň já. V tomhle jsem tak trochu sobec.

Čísla jsou čísla, ale co je za nimi? Hodně zážitků. Nádherných, dobrých i těch horších. Někdy je cesta k vrcholu nuda. Někdy to člověk vzdá, protože není nálada, přemůže tě únava nebo úplně nefunguje všechno, co fungovat má. To se pak za sebe i stydíš. Jasně, někdy se hecnu a jdu do toho jak se říká “přes závit”. To mě pak bolí tělo, potím se, hekám už ani ne vzrušením jako spíš vyčerpáním… vrchol si ale ujít nenechám. I když, bývá to fakt boj, čím je vrchol blíž, tím je těžší ho dosáhnout.

Ale uvolnění na závěr prostě za všechnu tu dřinu stojí. Jediné, co mi v případech “přes závit” trochu vadí, je, že mi P. někdy dost uteče a zatímco ona už “je v cíli”, já ještě chytám dech kus pod vrcholem. Každý vrchol je velká výzva. A jakmile dosáhnu jednoho, už myslím na další. Někdy tak moc, že jeden denně nestačí. To pak dva, tři i čtyři v dobrý den nejsou problém.

Co vy, jak na tom jste? Prožijeme někdy vrchol společně? Za nás určitě nic nereálného, hory jsou totiž náš velký koníček. A určitě tady nejsme sami, kdo chodí po jejich vrcholech. Schválně, máte radši Šumavu, Jizerky nebo Krkonoše?