Květnové vzpomínky (archivní)

Chodím po zahradě a i když je šíleně zmrzlé jaro, květen je cítit ve vzduchu.
Celý den moje mysl vzpomíná na jedno jarní setkání a když se snad podesáté vidím nervózně sedět v kavárně, dojde mi proč zrovna dneska. Že by výročí? Je to pár let, takže přesné datum si nepamatuji, ale bylo to někdy v půlce května. Opravdu hezky jarního května, ne jako letos. "Běžela" jsem v lodičkách po Václavaku, krátké šaty a samodržky. Až jsem se bála, že mi bude vidět krajka lemu, jak jsem se snažila na těch kočičích hlavách nezabít. A přišla jsem stejně pozdě.
Ještě víc mě znervóznila zpráva "Kdepak Tě mám?". Sakra, jenom představa, že na mě čeká... Já s fůrou času jdu pozdě a on silně pracovně zaneprázdněný, musí čekat. Nervozita se mnou cloumala, když jsem ho uviděla stát před kavárnou. Vyšší než všichni okolo, sebevědomý postoj, obhlížející okolí. Nepatrný úsměv, když mě poznává.
Zbytek je stejně jako tenkrát v mlze. Můj zarytý pohled do stolu, protože nemám odvahu pořádně se na něj podívat, takže mu stále zírám na prsty na stole a moje představy jedou na plné obrátky, co všechno by ty prsty asi dovedly.
Moje prsty svírající hrnek s kávou. Dodnes lituju, že jsem nebyla víc odvážná, dneska už bych možná byla. Kdo ví, každopádně jedno nenápadné kafe vyústilo v sérii orgasmů a slz. Jedno střídalo nepravidelně druhé. Skončilo to celé slzami, ale v dobrém, protože všechno je, jak má být a všechno špatné je k něčemu dobré. Přesto všechno se stále ohlížím, jestli náhodou...?