Kouzelná babička

Seděl jsem v lese na své oblíbené lavičce a dělal si čaj. Bylo zrovna po dešti a chvíli svítilo slunko. Z klobouku mi kapala voda do čaje. Vytáhl jsem z batohu flašku rumu a otočil ji do hrnku. Odněkud se ozvalo :

"To si tam toho lejete tolik myslivečku?"

Ohlédl jsem se a přicházela babička jak z pohádky. V ruce měla košík. Zeptal jsem se jí, co jí v tomhle počasí vede do lesa? Řekla mi, že si chtěla natrhat trochu hub do bramboračky, ale že ji bolí záda a moc jich v lese není.

" Vím paní, les je plný muflonů a tak si tu vařím čaj".

Ona :" Čaj? Vždyť to je samej rum, to cítím až sem". A smála se

"To je tvrdej myslickej život paňmámo".

Podívala se na mě a usmála se. Připomínala mi mojí prababičku.

"Máte mladíku nějaké starosti?"

"Proč myslíte?"

"Nikdo si neleje toliko rumu do čaje pro nic za nic a vidím, že se Vám těžko dýchá".

"Nedáte si taky čaj?"

"Ježíšmarjá jen to ne, to by mě zabilo".

Pohlédl jsem do jejího košíku a tam jeden suchohřib a pár růžovek.

"Podejte mi paňmámo ten Váš košík".

Vzal jsem svůj košík a přesypal jí ho. Podal jsem jí ho a usmál se na ní. Pohlédla na mě a řekla mi:

"Děkuji Vám mladíku, ale takhle nebudete mít sám nic".

"Kdo nic nemá, nic nepotřebuje a potom bych ty houby stejně někomu dal".

"Máte laskavé srdce jako oči, mládenče".

"Taky půjdu, čeká mě dlouhá cesta pěšky s rumem domů támhle lesem".

Rozloučila se se mnou jako se starým známým a pomalu odcházela po lesní cestě. Hleděl jsem na ní a jak mizí v lese jako kouzelná babička.

Cestou začalo znovu lít, klobouk jsem měl tak mokrý, že mi z něj teklo za krk a do očí. Rum došel, těžko se mi dýchalo a nohy byly každým krokem těžší a těžší.

Výhoda je, že si člověk pořád může ustlat ve vlastním krmelci.