Svět za zrcadlem

Jsem od přírody hrozně zvědavá, nikdy jsem se tím netajila a vlastně to ani nepovažuju za neřest. Prostě potřebuju dostatek informací k tomu, abych si mohla vytvořit úsudek. A když nemám úsudek, tak mě to vnitřně sžírá a trápí, vadí mi ta rozkolísanost, když nevím, jak se mám k čemu postavit. Zkrátím to, tak jako běžní lidé potřebují vodu, vzduch a nějaké to jídlo, někdo k tomu i nějaké další látky jako třeba kofein, nikotin, alkohol nebo něco ostřejšího, já vedle běžných potřeb potřebuju ještě informace, vjemy a emoce, bez kterých obraz není kompletní. Vjemy a emoce si ve většině případů umím obstarat a vytvořit sama, to není těžké, jsem v tomhle směru takové emoční perpetuum mobile, ale ty informace jsou prostě nedostatkové zboží, ale co naplat, musím se bez nich obejít.

Zdejší blogy dávají velký prostor pro fantazii. O autorovi blogu víme minimum, ve většině případů ani nevíme, jak autor či autorka vypadá, kolik je jim let, a jestli na svůj věk vypadají, jak voní, jestli by se nám dotyčný nebo dotyční líbili, nebo jestli by nám byl autor či autorka v reálu sympatický nebo sympatická. A pokud autor či autorka píše o někom konkrétním, pak nevíme o dotyčném už vůbec nic, možná kromě nějakých fyziognomických detailů, které stejně v běžném životě nemáme možnost spatřit. V blozích se tedy (alespoň pro mě) skrývá určité kouzlo, které nám umožňuje stvořit si autora i ostatní osoby v blogu podle svých představ. Já vím, to samé můžu udělat i s knížkou, kterou si koupím v knihkupectví na rohu, jenže knížka a blog, to se vůbec nedá srovnat a nemyslím tím zrovna literární kvalitu. U knížky nikdy nemám ten pocit autenticity, určitého voyerství, že můžu číst skutečný příběh, u kterého ještě nezaschlo sperma na zadních sedadlech služební Fabie. A v rámci voyerství si často přemýšlím, jak se asi příběh odvíjel dál, jestli se ti dva do sebe zamilují, třeba se jednou i vezmou a budou mít hromady děti různého stupně příbuznosti. Nebo si říkám, co se asi honilo v hlavě aktérům před popisovanou velmi intenzivní domácí mrdačkou, a doufám, že to nebylo znění žádosti o rozvod. Jestli hrdinka v punčochách na podvazku nelítala půl hodiny před nasvícením scény pro domácí focení po bytě v tričku poblitém mrkvovým pyré a s fleky od prosakujícího mateřského mléka. A jestli ta udělaná ženská s obrovskýma kozama, mezi který se schovají dva amatéři, nemá k těm kozám dalších 150 kg živé váhy, která z těch olbřímích prsou udělá dva bezvýznamné kopečky.

Líbí se mi iluzorní svět blogů a líbí se mi domýšlet si svět za zrcadlem. Blog (stejně jako celí amatéři) je vlastně taky jenom takový Instagram, kde ukazujeme to, co ukázat chceme, a o ostatním diskrétně pomlčíme, pokud to neprosákne jinde. Asi to má tak být, každý má snít a každý má právo snít. A moje škodolibá fantazie dokreslí to, co na obraze chybí, i s tolik potřebnými detaily. Každému co jeho jest, ať žije fantazie, protože bez ní by té radosti ze života nebylo ani půl.