Po divoké noci

Jen stěží otvírám oční víčka. Mám pocit, že jsou těžká jako garážová vrata, která se při pohybu třou o zrnka písku.
Odněkud z dáli slyším příjemnou hudbu. Znám jí, ale nejsem s to si melodii přiřadit ke správnému bookletu.

Probouzím se nahá v cizí posteli, v cizím pokoji.
Postel je krásně veliká. Tak jak to mám ráda.
A když se pohnu, cítím vůni povlečení, která je promíchaná s tou mou.
Jsem líná, rozespalá, rozcuchaná a pomačkaná. Prostě jako po divoké noci.

We could have been so good together
We could have lived this dance forever
But now who's gonna dance with me
Please stay

Už to mám. Můj mozek řadí text a melodii písně ke jménu. Careless Whisper.

Opírám se o lokty, abych viděla kolem sebe.
Na zemi u postele je pohozená košile a vedle ní se povaluje mobil. O kousek dál se válí sukně a kalhotky. Zbytek věcí nevidím.
“To zas byla ostuda,” pomyslím si.

Lehám si na břicho a roztahuji ruce. A slyším nesmělé klepání na dveře.
“Už nespím,” volám a otáčím se.
Dveře se pomalinku otevírají, zatímco si opírám polštář o pelest, abych si mohla polosednout a opřít se něj. A přitahují si peřinu až k ramenům.
Ve dveřích se objevuje hlava kamarádky.
“Dobré ráno, divoško,” říká s úsměvem.
“Slibuji, že už se k tobě nikdy nad ránem nebudu dobývat! Promiň, prosím,” chrlím ze sebe, ale sama slyším, jak je to mimo.
“Co blbneš? Klid. O nic nejde!”

Pomalu přichází k posteli a sedá si na ní. Kousek se posouvám, abych jí udělala větší místo.
Nakonec, je to její postel. To já jí svou přítomností vyštvala na pohovku.

“Spala jsi dobře?” ptá se s nepředstíranou starostí?
“Jo, jako po propařené noci. Divím, že mi není zle.”

Vstává a se slovy, že jde pro snídani, odchází.
Než se vrátí, stíhám vstát, navléct na sebe košili, odskočit si, znovu prohodit košili na zem a znovu se zavrtat do pelíšku.

Přináší tác na kterém jsou dvě misky s nakrájeným ovocem a dvě skleničky s džusem, který pokládá na noční stolek. Sotva se tam vejde.

“Jdu k tobě pod peřinu, můžu?”
“No jasně, mám si vzít košili?”
Než to dopovím, svléká ze sebe tu svou a už je vedle mě a halí se peřinou. Naštěstí je dost velká pro nás obě.

Pololežíme opřené o polštáře a mezi jednotlivými sousty si povídáme. Vyprávím jí průběh noci a společně se smějeme.
Dojídáme a odkládáme misky na zem. Tam se toho vejde. Pche.

“Potřebuji obejmout. Cítit lidské teplo,” povzdechnu si a lehám si na bok.
Posouvá se dolu a lehá si na bok čelem ke mně. Pak se obejmeme. Tělo na tělo. Úplně nejvíc co to jde. Kdyby mi to nebylo hloupé, prostrčím jí nohu mezi nohy a její jsi dám mezi své.

“To musí být pohled,” říkám si.
V tu chvíli vím, že bych sice ráda dál, ale nemůžu. Zaplatila bych moc velkou daň. A to nechci. Nechci přijít o přítelkyni s velkým P.

Pouštíme se z objetí. Takhle je to správně.