Stařec

Z pátku ještě stále zpracovávám jednu situaci. Spíš takové zamyšlení.

Jela jsem z práce vlakem a jak to bývá, mám to štěstí, že v mé blízkosti seděla rodina se řvoucím dítětem, ani metal ve sluchátkách nezabral. Vztekle jsem si vzala bundu, batoh a šla jsem na druhý konec vagonu. Uviděla jsem starce, usmála jsem se na něj a zeptala ho, jestli je tam volno. Přikývl.

Nechtěla jsem si ho okatě prohlížet, ale ten jeho neuvěřitelný klid jsem zachytila.

Seděl, ruce spojené v klíně a díval se z okna ven. Po chvíli zavřel oči a já si uvědomila, že mi připomíná někoho připomíná. Někoho v mladší verzi svého já.

V hlavě se mi přehrávaly vzpomínky na minulost, vyloudilo mi to úsměvy na tváři a i bolest na srdci.

Třeba jede za svou milou stařenkou, večer budou sedět u jednoho stolu, povečeří spolu a večer se na dobrou noc políbí.

Ta jeho tvář, smířená a klidná, vyrovnaná a svým způsobem kamenná. Nešlo poslouchat hudbu, dívala jsem se střídavě na něj a ven, ven na ubíhající krajinu poznamenanou podzimem. Podzimem života.

Přišla jsem domů, udělala si čaj, sedla jsem si do křesla a nasávala ten klid, kterého jsem si z vlaku vzala kousek.