Na sv. Václava

Pro lepší atmosféru si pusťte helvegen - kalandra

Za ranního rozbřesku jsem seděl na jedné pasece v očekávání příchodu krále hor, jelena. Zmožen týdnem plné jelení říje, mi hlava padala už i do hrnku s čajem a co zahřeje nejvíc, když jsou venku 3? Když si vobrátíte hrnek na poklopci. Řádění muflonů, vyhnalo vše živé a cestou zpět jsem si sedl u cesty, že si uvařím nový čaj.

Všiml jsem si, že tam stojí starý javor. Sluneční paprsky nasvětlovaly jeho zabarvující se listí a kapky po dešti, stékaly po listech a třpytily se jako perly. Nad zemí se vznášel opar mlhy jako závoj lesních víl. První spadané listí vonělo tlejícím podzimem. Od kořenů se táhl zelený mech a v lesních travinách bylo vidět babí léto, drobné pavučinky ojíněné rosou. Představoval jsem si nahou ženu v objetí toho mohutného kmene s tváří položenou na kůře toho stromu. Sledoval bych jak kapky vody dopadají na její ladné tělo a stékající voda kopíruje tvar jejího těla a stéká do nejhlubších zákoutí její duše.

Vařil jsem si hrnek čaje v tom klidném ranním slunci a ruce si ohříval nad stoupající párou vody. Les plný vřesovitých travin se zabarvoval do červena a v kombinaci s nažloutlým listím, jsem měl pocit, že sedím v lesní mozajce. V lese bylo slyšet jen tiché kapání vody z listí a cítit vůně lesa, kterou nesl slabý vánek. Do toho mi občas zavanul vůní čaje.

Seděl jsem tam jako přikovaný lesní magii a vůbec se mi nechtělo pryč. Finským nožem jsem si odkrajoval uzené z kýty divočáka vlastní výroby a cpal se bio chlebem bez chuti. Z lesa se občas ozvalo mrmlání starého jelena od kaliště, jakoby mě chtěl pozdravit. Přikývl jsem hlavou a usmál se.

Hleděl jsem na ten nádherný strom a představoval si, co vše asi zažil. Kolik jeleních říji asi zažil? Jaká svědectví se asi ukrývají v jeho nitru? Jak dlouho tu ještě bude stát, než ho lidská chamtivost pokácí i když zažil ještě CK Rakousko?

A takové bylo mé loučení s jelení říjí na den sv. Václava.