Sami

Je to jedna z těch nocí, která ne a ne skončit. Navzdory ručičkám hodin, jež se neúnavně sunou po ciferníku vstříc ránu, slunce se ne a ne přiblížit obzoru, aby si kalné svítání ukouslo z tmy, která bývá v tuhle hodinu prý nejčernější. Noci pro mě mají zvláštní kouzlo. Vibrace lidských emocí, které za dne ve svém součtu duní městem jako hluk sbíječky, jsou ztlumené spánkem a díky absenci obvyklé hladiny hluku se i drobné zvuky rozléhají s neobvyklým důrazem.

Byla jsem v tom nočním baru jediná střízlivá a mohla jsem sledovat, jak o sebe naráží rozbouřené vlny různých konverzací. Je to už pár let, kdy takové noci patřily k mému životu s neochvějnou samozřejmostí, proto jsem byla mírně překvapená, jak hrozně moc do toho prostředí najednou nezapadám. Seděli jsme pak ve ztichlém autě na benzínce, míjející auta tu a tam kreslila na strop a palubovku míhající se čáry, zlaté paprsky prolétly kabinou, aby vzápětí nenávratně zmizely. Jako když životem proletí láska, ozáří všechno kolem vás, aby najednou bez varování nenávratně vyhasla a nechala po sobě tmu ještě černější, než jste si dokázali představit.

Nebudu asi prozrazovat pointu, když napíšu, že tohle setkání dopadlo úplně jinak, než by si spořádané psaní na erotický blog žádalo. Koneckonců by to bylo pořádné klišé- oba single, s podivnou leta trvající vzájemnou afinitou, v noci, sami v soukromí. Dva volné byty, víc postelí než lidí. Jenže mně v hlavě najednou neodbytně zněla věta, která provázela můj poslední rozchod: Nechci bejt sám. Tehdy to řízlo jako dobře nabroušenej nůž. Nejdřív říznutí ani necítíte, ale když se podíváte pořádně, teče krve jak z vola a vidíte, že ten hlubokej šlic od toho, jak čepel zajela pěkně do živýho masa, se bude hojit sakra dlouho. A dlouho to pak bolí při každém doteku.

Možná proto jsem nechtěla, aby na mě někdo sahal, protože jsem už pořezaná úplně všude. A taky proto, že už kašlu na cizí „sám.“ Všichni máme svoje „sami,“ všichni máme v životě nějakej boj, kterej za nás nikdo nemůže vyválčit. A všichni někde máme druhou kompatibilní půlku, se kterou prostě budeme lepší, spokojenější sami se sebou. Ale vždycky je třeba mít na paměti, že jsme lepšími, protože my sami jsme vylepšili sebe a naším prostřednictvím jsme život vylepšili i druhým. Nikdo není ostrov, nikdo nás nemůže zachránit a stejně tak my nemůžeme zachránit a vylepšit někoho, kdo se sám vyléčit ani vylepšit neumí. Partner je jenom zrcadlo, které nám odráží to, jací jsme my sami.

Celý život jsem hledala někoho, kdo vylepší a vyléčí moje bolesti. Nakonec jsem zjistila, že se nakonec vyléčit a vylepšit můžu jenom já sama. Svojí vírou, svojí láskou a svojí pílí. Myslela jsem si, že láskou můžu jiného naplnit, zacelit jeho rány, vyléčit ho a uzdravit. Uzdravit druhého pro sebe, pro něho, pro nás dva. Teď už vím, že to nejde. Na sebe jsme totiž vždycky jenom sami.

A proto nenaplním tuhle noc ani žádnou jinou. Protože to nejde, vědro má ve dně díru, milá Lízo. A já jsem já, jenom má vanilková zmrzlina. A taky nemám ráda děravé věci. Vydali jsme se každý jiným směrem ve chvíli, kdy noc pomalu šedla. Mně se kromě nového dne otevřel i nový svět. Svět, ve kterém jsem poznala samu sebe tak, jak jsem se zatím neznala.