Hele, jsme v Indii!

Dneska je to 530 let, co Kryštof Kolumbus našel, co už dva měsíce hledal. Pevninu. Nechtěl se plahočit do Indie východní cestou, která byla dlouhá a nebezpečná, a tak se se 102 dalšími muži vydal na třech karavelách na západ - že je Země kulatá, a nikoli placatá, se v jeho době bralo už jaksi za samozřejmé, a to znamenalo, že na Indii musí během plavby dřív nebo později narazit.

Narazil. Ale ne na Indii. Přistál na Bahamách, objevil Ameriku. Jeho výpravou začal konec několika vyspělých civilizací (Aztéků, Mayů, Inků a koneckonců i Indiánů, kterým dal jméno) a Evropané mohli poznat brambory, fazole a kukuřici. Sám Kolumbus až do smrti přitom věřil, že našel západní cestu do Indie, kterou si vysnil.

Napadá mě podobenství. A to, že ve vztazích jsme každý někdy Kryštofem Kolumbem. Někoho si vysníš a věříš, že na něj musíš narazit, protože mu jdeš přímo naproti. A když narazíš, nechceš vidět, že protějšek není “vytouženou Indií”, ale úplně neznámou Amerikou, kde brambory můžou být plné jedu, když sníš plody místy hlíz, a kde Inkové neznají kolo a ty jim za boha nemůžeš vysvětlit, na co se kolo používá.

Je lepší v životě doplout do Indie nebo objevit Ameriku?