Fuck you, ego!

Celej život od počátku je o uspokojování potřeb. Tu malou chvilku, dokud si nejsme vědomi svého Já, je to uspokojování v zásadě velmi jednoduché.  

Jenže spolu s námi se vyvíjí a roste naše ego. To je ten prevít, kterej nám říká, jak má to uspokojování vypadat. Všechna ta očekávání a  touhy...Ego žije v neustálém strachu, že nedosáhne uspokojení v té nejlepší kvalitě,  správném čase a v dostatečné míře, kterou si nárokuje. Touží po absolutní dokonalosti, s ničím menším se nespokojí. 

A proto ego nikdy nebude spokojené. 

Kolikrát odcházíme na (první) schůzku s někým novým s dychtivým očekáváním a jasnou představou, jak to má správně probíhat? Kolik z nás je tak svázaných zasutým strachem z neuspokojení vlastního ega, že se a priori vzdává vzrušujícího objevování něčeho, co leží za mantinely naší subjektivní představy dokonalého (partnera, sexu, života...)? 

Bojíte se občas, že budete za špatnýho milence, že se tak soustředíte na výkon a vlastně si to ve výsledku jaksi moc neužijete? Přeci jen, nikdo nechce mít pocit, že šuká mizerně, že?

A asi speciálně u "něžného" pohlaví... které aspoň jedinkrát v životě na okamžik neproblesklo hlavou, že teď zrovna u toho určitě nevypadá nejlíp?

Museli jste naopak někomu neustále šimrat ego, abyste dosáhli svého?

Došli jste tedy někdy k uvědomění, že jste si něco dostatečně neužili, nebo se něčeho dokonce předem vzdali jenom kvůli (vlastnímu) egu?