Protože voníš...

Bříšky prstů prozkoumám texturu sestříhaných vlasů na zátylku. 

Drápky sjíždím po kůži, abych je vzápětí na několika místech tu jemně,  tu o poznání drsněji zaryla. 

Svými rty přejedu od klíční kosti nahoru na krk a kůži stisknu zuby. Zatáhnu. Olíznu. 

Všímám si jiskřiček v očích. 

Slyším tvůj dech. Zrychlený. 

Vnímám všemi smysly... SKORO...?

Oplácíš. Když v tom zespodu přerývavým hlasem proneseš: "krásně voníš!"...Lehce ztuhnu a naježí se mi ty úplně jemné neviditelné chloupky podél páteře.

Jasný,  partneři by si měli vonět. Existují na to dokonce i studie, jak si čichem vybíráme geneticky vhodný partnery, jak nám vůně partnera snižuje hladinu stresovýho hormonu atd. Jo a dokonce vědci i vyzkoumali, jaké ženy přitahuje / nepřitahuje pach muže přirozeně dominantního 🤔🙂

Protože já mám ale spoustu věcí hozených úplně jinam, vůbec si neuvědomuju, že by mi kdykoli v minulosti můj čich o některém z partnerů říkal "voní mi" / "nevoní mi". Aspoň ne vědomě. Podprahově? Možná.

Přiznejte se, milé amatérky a milí amatéři: Jak moc vás ovlivňuje vůně partnera? Jak často byl právě čichový vjem tím rozhodujícím faktorem? Voníte si od začátku?  Po čase?  Přestali jste si naopak časem vonět?