Bazar

Na úvod kraťoučce odběhnu od tématu, což je pro mě vlastně typické. Mě ty blogy prostě baví, přesněji baví mě je psát, číst ne. Když už mě zaujme nějaký nadpis a odhodlám se kliknout a otevřít, jako první zkontroluji délku textu, čím je delší, tím je menší pravděpodobnost, že se do čtení vůbec dám. A protože jsem děsná potvora a rozhodně se neřídím příslovím, že nemám dělat jiným to, co nemám ráda, píšu dlouze. Zároveň se přiznám, že blogy píšu jen tady a jen tady si je čtu. Já bych možná i psala něco normálního, byť si pojďme přiznat, že jak je v tom sex nebo exkrement, je to prostě čtivější, ale nevím kde. Když jsem byla puboška, byly nějaké stránky vyloženě na blog, kde holky psávaly, mám pocit, že to bylo zrušené, navíc, založím si web a nějak to na něj chce přilákat lidi, protože psát pro tři lidi je tak trošku demotivující. A videa točit nechci, soukromí sice nehrotím, ale nějaké přeci jen chci a ne chodit na nákupy ve slunečních brýlích, protože se se mnou chtějí všichni fotit. Já vím, pravděpodobnost, že bych byla až tak populární, je velice nízká, ale představa, jen představa je docela ucházející.

V neděli jsem prodávala takové bobky na sezení, nikdo na nich nesedíval. Dala jsem v sobotu inzerát na ksichtbook a v neděli si pro to přijeli noví majitelé. Kolem baráku projeli tak třikrát, nemohli to najít, v dnešní době navigací a chytrých telefonů někoho navigoval po telefonu a vybíhat na ulici docela bizár.

Naposledy jsem něco takového, alespoň co si vzpomínám a co mi utkvělo v paměti, provozovala před pár lety, to jsem ještě bydlela u našich a studovala střední. Měli jsme po rekonstrukci koupelny a na zahradě nám zůstala vana. Dost možná to i vy tak praktikujete, odvézt osobákem ji nešlo, nějak řezat moc pracné, dáme to na internet za odvoz a bude po starostech. Ještě že jsem tátu přemluvila, aby to tam nedával večer, ale až ráno z práce, jinak mu bude zvonit celou noc mobil. Nevím, v kolik to zveřejnil, ale dejme tomu okolo osmé, protože si vybavuji, že mě tenkrát tahal mobilem z postele, že nadiktoval adresu a oni řekli, že jedou a nějak nemohli pochopit, že je taťka v práci, což je podezřelé a mám být opatrná. A nakonec dodal, že dostali mé číslo, kdyby to nemohli najít. Tak jsem si šla odskočit a během mytí rukou zvoní telefon s neznámým číslem. „Dobry den, pani, jsme před domem,“ ozve se z telefonu hlas s přízvukem. Odhrnu žaluzie, ale před domem žádné auto nestojí. Telefon dám na hlasitý odposlech a zatímco se dohadujeme nad číslem domu a já se snažím určit, kde vlastně jsou a navigovat je, oblékám se. Vyběhnu před dům s telefonem v ruce, rozhlížím se doleva, doprava, jako bych silnici chtěla přejít, ale nikde nikdo, a tak čekám. Chodím po chodníku sem a tam. Do uličky třeba po minutě přešlapování vjede auto, brzy si všímám i vozíku. Borci na mě čučí jako na svatý obrázek, ale ani nezpomalí a ulicí projedou. Rozezvoní se mobil, táta. Vezmu mu to. „No?“ řeknu. Táta trošku rozpačitě: „Prosím tě, co máš na sobě?“ Zaskočeně se prohlédnu a odpovím: „Šortky a tílko, co jsem měla včera, proč?“ „A stojíš před domem?“ odpoví na mou otázku otázkou. „No stojím, proč?“ stále nechápu. Abych to zkrátila, volali tátovi, nevím proč mu, když měli číslo na mě, v tom autě skutečně byli oni a prý se zeptali něco ve smyslu, jestli „ta kozaná prcina s trojkama a výstřihem“ jsem já. Jen jsem hluboce polkla a položila to a přiznám se, chtěla to rozdýchat, úplně nejsem na takové vyjadřování zvyklá, zvonil mi opět telefon s opět neznámým číslem. To víte, že to „prosím“ jsem řekla jako dost kurážně. Opět to byli ti primitivové, kteří se ztratili, otočili se a mířili si to zpátky ke mně. Se zvednutím telefonu jsem je na rohu ulice viděla. „Vy jste ta…“ začal borec a byla dlouhá odmlka. Krev ve mně vřela a jen jsem čekala, jak mě pojmenuje. No řekněme, že „nohatá paní“ bylo ještě na jejich poměry přijatelné označení. To jsou přesně ty chvíle, kdy si chcete jít pro dlouhé tepláky a mikinu. No nic, auto zastavilo a z něj vyskákali tři mužici. Tři chlapi, ani jednoho z nich bych v noci nechtěla potkat. Pozdravili jsem se, já ještě se značným adrenalinem otevřela garáž a vedla je na zahradu. Přišla jsem tam jen se dvěma muži. Nějak jsem dostala strach, že jsou to chmatáci. Táta mi kladl na srdce ještě dvě věci, co jsem vám v úvodu nepřiznala. První, že je mám pustit přes garáž, ne přes dům a druhou, že je nemám spouštět z očí. Vrátím se do garáže, kde si prohlíží mé jízdní kolo. V ten moment jsem z dohledu ztratila ty dva na zahradě, prostě patová situace. „Pojďte,“ popohnala jsem ho a už jsem je opět měla na dohled. Každý vzal vanu v jednom rohu, logicky zůstal jeden roh volný, všichni se podívali na mě. Hlavou mi prolétla myšlenka, něco jako „snad si nemyslíte, že to dostanete zadarmo a ještě vám to budu tahat“. No jistě, že si to mysleli. Mělo to ostré okraje, tak na rukavice a montérky, navíc to zrovna dvakrát čisté nebylo. Zároveň to chtělo i nějakou lepší obuv, ale samotní tam prostě nezůstanou. Jak nerada odporuji a hádám se a obecně jdu do konfliktů, dost možná s ještě vyplaveným adrenalinem v krvi jsem jim prostě a suše sdělila, že to tahat nebudu. „Ale paní, my to neuneseme,“ brblali. Už tou paní mě vytáčeli, v mých cca osmnácti. Vana těžká asi nebyla a s přehledem ji tři odnesli a naložili.

Začala jsem zavírat vrata a čekala, až se skutečně zavřou. Jeden to tam kurtoval, dva na mě vejrali. Vrata se zavřela, já si to namířila ke dveřích kolem dvou kouřích týpků. „Na shledanou,“ odsekla jsem. Pak se stalo něco… Byť v ten moment jsem to vnímala všelijak, myslím, že mě chtěl jen zastavit a udělal to dost nešťastně. Šlo zavolat „paní“, méně vhodné si mě stoupnout do cesty nebo už dosti neslušné chycení za ruku, teď si myslím, že mě za tu ruku vzít chtěl, ale nějak mu to nevyšlo a tak mě chňapnul za to poslední, za co stihl a to za kraťase. A to si pište, že když uděláte svižný krok, ale šortky zůstanou na místě a guma se vám zařízne do podbřišku, vybaví se vám různé scénáře, že se chce zmocnit mobilu v zadní kapse, kraťasů nebo rovnou mě, během vteřiny vám proletí hlavou fůra otázek, zda volat o pomoc, protože jsem v maléru nebo co se zrovna stalo. Samo sebou jsem se zastavila a prudce otočila. Kraťase pustil. Guma mě třískla takovou silou, že jsem udělala další krok. Klika, že je třeba neroztrhnul. Byl to ten, co se zapomněl v garáži, chtěl koupit to kolo. Bylo poměrně těžké mu vysvětlit, že ani kolo ani jiné věci, co viděl, nejsou na prodej. Couvačky jsem došla ke dveřím a zamkla za sebou, frajeři brzy odjeli.

Byl to můj i tátův poslední prodej na oné známé bazarové platformě. Byť někteří kamarádi a kolegové na ni dopustit nedají, nevyužívám ji, protože je snad jediná, kde se povinně zadává telefonní číslo. Mnohem pohodlnější je si přečíst e-maily nebo odpovědi na sociální sítí a případná individua ignorovat, než neustále brát telefony, kývnout prvnímu a nijak si ho neověřit, vždyť to jen naloží a zmizí.

Já vím, někteří zklamaní, zase neprcací blog na Amatérech, ale já prostě častěji píšu blogy, než šoustám s nakupujícími.