"Povrchní"?

Občas se mi tady stane, že narazím na velmi příjemného muže, se kterým se mi dobře píše.
Písmenka, slova, věty plynou naprosto přirozeně a nemohu se od komunikace odtrhnout.
Většinou je to člověk, který je mentálně i duchovně srovnaný.
Jeho názory na život mě baví, ba co víc, dává mi pocit, že se od sebe můžeme spoustu věcí naučit.
Mám ráda inspirativní lidi, ať už to jsou ženy, nebo muži.
Většinou v mnoha zprávách nepadne paradoxně o sexu ani slovo.
A jak se tak poznáváme, tak čím víc se mi líbí jeho přístup, tím stoupá touha po tom, aby se mi ukázal i fyzicky.
A tady se to ve mě trochu pere.
Stalo se mi, že jsme si poslali fotky, ale vzájemné sympatie ohledně vzhledu neproběhly.
A pak vlastně i to vše hezké, co mezi námi probíhalo, nakonec vyšumělo do ztracena.
Je zajímavý pozorovat, jak chtíč, i když zatím pouze ve virtuální rovině, dokáže převálcovat charakterové souznění.
Poslední dobou se snažím si to uvědomovat a ptám se sebe, jsi tak povrchní?
Moc dobře vím, že ani nádherný chlap, který má prostě názory, které se mnou neladí, by se mnou nezacloumal.
Takže určitě vzhled není číslo jedna pro mě.
Ale proč tedy právě fyzická přitažlivost nakonec rozhodne o tom, zda to bude hezký mezi námi i dál?
Není zbytečně troufalý chtít všechno?
Je v pořádku upozadit touhu i po fyzickém okouzlení?
A je nutná stoprocentní přitažlivost, když si duše rozumí? 🤔