Nikdy nezapomenu...

Nikdy nezapomenu, jak jsem potkala svého prvního prince. Přijel na skateboardu, kalhoty proklatě nízko, tmavou ofinu ala Vanilla Ice schovanou pod čepicí a úsměv, ze kterého mi hořely tváře.

Nikdy nezapomenu na jeho tanec na školní besídce, kdy holky křičely obdivem a kluci jen záviděli. Tam jsem pochopila, že musí být jen můj. Že bez tohohle kluka, můj život už nikdy nebude stát zato.
Nenápadně jsem se vetřela do party kluků, která postávala za krámem, hrály Prodigy, předváděli se nový triky na skatu a řešilo se, která holka už má celkem dobrý kozy.

Nikdy nezapomenu na malý cikánský kumbál na kompoty. Jeden z našich kámošů měl u nich v domě udělanou klubovnu, kam se sotva vešla postel, křeslo a magneťák. Tam jsme to poprvé vyčoudili cigárama tak, že jsme se sotva viděli a přišli si strašně důležitý. Těžko se mi doma vysvětlovalo, proč tak smrdím, když jsem šla jezdit na kole a proč tak vyčerpaně funím, když mě jednou táta na to kolo taky vzal.

Nikdy nezapomenu na den, kdy rodiče jednoho z party odjeli pryč a my si samozřejmě udělali mejdan se vším všudy. Opilý z levnýho vína se dopotáceli do jednoho z pokojů, on padnul na postel, jen si rozepl kalhoty, ze kterých vyskočil obří penis a řekl mi, ať si nasednu. Nikdy nezapomenu, jak jsem vytřeštěná na něj koukala a v hlavě mi jelo, jestli takhle se odpaňují holky. Sebrala jsem poslední zbytky odvahy a napíchla se asi dva centimetry, než mi došlo, že takhle se určitě neodpaňuje ani omylem. A tak jsem se jen přitulila, hladila si svého ovíněného prince ve vlasech a doufala v další příště...

Nikdy nezapomenu, jak zase odjeli někam naši a já v jedenáct večer křičela na sousedku na celou ulici, že mě poprvé lízal tam dole a že to je tak krásný, že by to měla s někým zkusit taky. Vyprovázela jsem ho dva a půl kilometru až před jeho dům, abych se nočním městem vracela opilá láskou sama. Vůbec jsem se nebála. Věděla jsem, že mě měsíc pro mého prince ochrání.

Nikdy nezapomenu, jak jednou šli všichni domů nějak dřív a ty jsi mi v začouzený klubovně sundal kalhotky s puntíkama, stáhnul své džíny jen o kousek níž, aby jsi mi ho tam mohl poprvé něžně, ale neohrabaně strčit. Já ti konečně výjimečně mohla sundat kšiltovku, nervózně ti hladila záda a přemýšlela co na tom všichni mají...

Nikdy nezapomenu na slib mé mámě, že až o to přijdu, tak jí to povím a na její výraz ve vaně, když se tak stalo. Byla překvapená, ale snažila se to na sobě nedat znát. Snažila se o pochopení, že už nejsem její malá holčička, ale srdce jí tlouklo strachem mezi těma bublinama. Jen špitla "A myslíš si, že je to ten pravej?" Jak zbytečná mi připadala tahle otázka. Pára ze zrcadla se pomalu začala vytrácet a já jsem konečně měla pocit, že vidím ženu. Stála tam pořád ta stejná holčička, ale dospělejší, krásnější, s pocitem obrovské výjimečnosti.

Nikdy nezapomenu, jak jsem si po roce balila věci, když mi táta řekl, že to není kluk pro mě. Jak jsem vzdorovitě házela věci do tašky, připravená jít na konec světa, ale hlavně s ním. Tam mu poprvé došlo, že jeho holčička to myslí vážně a buď mě ztratí, nebo pochopí. Jeho slzy a slova pokory mě namáčkly do jeho náruče a pochopila jsem, že o mě má vlastně strach. Že mi ubližuje jen proto, že mě miluje...

Nikdy nezapomenu, jak jsem se jako noční sova ploužila mlhavým ránem k jeho posteli na druhé straně města, abych ho mohla vzbudit a jet s ním prvním vlakem před jeho práci. Ta půl hodina pohledu do jeho ospalých očí a propletené prsty našich dlaní mi stála za cokoliv na světě. I za nekonečné čekání na poloprázdném nádraží, než budu moct jet do školy.

Nikdy nezapomenu, jak jsem se loučila se slzami v očích, naházela věci do kufru od peugeota 205 a jela do Prahy vstříc nové práci. Věděla jsem, že ho uvidím, už za pět dní, ale moje srdce zůstalo tam někde na ulici s ním... Každý pátek jsem opouštěla ten zajímavý, lákavý a rušný svět, abych mohla ulehnout se svým princem v tom klidném, nudném, ale bezpečnějším městě. Najednou jsem cítila, že tam nepatřím a jediné co mi připomínalo tu malou holku, zamilovanou až po uši, byl on.

Nikdy nezapomenu na večer, kdy mi v zamlženým autě dal na výběr. Buď já, společné bydlení a dítě, nebo Praha.
Nikdy nezapomenu jak moje duše křičela "Nedělej to!" a přitom rvala mý srdce na kusy.
Nikdy nezapomenu na poslední milování na kapotě od auta, na řeku mých slz, která nedokázala smýt černé svědomí a na tu siluetu, kterou jsem tam nechala stát ve tmě. Proč? Bože proč to dělám?

Nikdy nezapomenu pohled na jeho nově postavený dům, na to pískoviště plné hraček a muškáty za oknem. Na noci plné výčitek a bolavýho vzpomínání. Na modlení se k jeho štěstí a snaze nalézt to svoje.

Nikdy nezapomenu, jak jsem si oblékala svatebních šaty, kostelní hodiny odbíjely poledne a jejich tlukot přerušil naléhavě telefon.
Nikdy nezapomenu na ten hlas, který mi podlomil kolena, zabodl nůž do sotva zahojené rány mého srdce.
Na to ticho a prázdno...
Na moment, kdy se svět a život zastavil...

NIKDY NA TEBE NEZAPOMENU! ❤️