JEDEN DO ŘITI A DRUHÉ DO P...!

V palácu byl smutek. Potahly ho černym suknem, Šeherézáda chodila taky úplně zahalená a jak by jí
uletěly včely. Nesmělo se o tem mluvit, ale zachvilu si vo tem štěbetaly vlaštovky pod střechama palácu. Šeherezáda jen brblala pod nosem: "Tak fakanů máme plno, když sme si ale mohly začit uživat, tak nic." Bylo to jasny - Šahriárovi se nepostavil. Ležel v loži a nosili mu hrnky z vévarem ze Vstavaču, ale nic. Dyž už se zdálo že nic nepomože, tak si Šahriár doblblé s těch čaju spomněl na předky.Od těch slyšel že v dávnéch dobách se v království vobjevil cizinec, pré až z Velky Moravy. Voblečenej v barevnej oděv a za kloboukem kohoutí pero. S něm přišla celá karavana. Došli až k jeskyni za městem do ktery složily celé náklad co měly na vembloudech a odjely. Cizinec se v jeskyni usadil. Do města nechodil, pré chytal v poušti ještěrky a sarančata a s tem co měl v jeskyni vydržel. Občas ale spustil v sluji veliké křik.Chlapy mysleli, že ho někdo přepadnul, ale brzy poznali že je vevnitř sám. Cizinec mumlal divný slova, kerá bylo slyšet až do daleka. Chlapi, jak to poslóchaly, tak jim bylo jasny že musí bejt velkej mudrc a že věští budoucnosť. Že mu ale nerozuměli, tak jim to bylo prd platny. Jak tak ale stály před jeskyňou a natahovaly krky aby líp slyšely, tak z ty jeskyně vyrazil ven cizokrajnej odór. Nejdřív to vypadalo jak smrad, pak se s teho stala vuňa, kerou chlapi lačně nasávali. No a s ty vuně na ně přišlo vytrženi. Všici pak letěly dom a tam je vytrhly a obdělaly všecky svy manželky. Předky řikaly, že v těch dobách to bylo jen takovy maly královstvíčko, jen hlavní městys s pár chalupama a jinak nic. Hlavně ale nebylo lidu. Děcka se nerodily. Panovník marně zvyšoval přídavky, sliboval výchovný k duchodum i pro bezdětny, ale nic. Až najednó cizincovy vépary. Najednó bylo všude plno fakanů, jak vlaštovek na střechách a stejně tak křiku a štěbetání. A pak uš s teho bylo království a bylo stále věčí. V ten čas se ale cizinec vypotácel z jeskyně a řekl jen:"Du dom!" a nasedl na vosla a zmizel za vobzorem mezi dunama. No a Šahriár si teď na to spomněl. S Šeherezádou, katem a skupinou eunuchů pak vyrazili k jeskyni. Že všeci považovaly jeskyň za posvátnou a že nad ni kdysi mudrc vytesal velkym pismem do kameňa tajemný nápis "PUNKVA" tak se tam nikdo neodvažoval vstoupit. Šahriár byl ale panovnik a byl s nim kat a Šeherezáda a tak tam vlezli. V jeskyni to vypadalo jak u alchymistů. Plno různě velkejch skleněnych nádob vopletenych proutim. V koutě vytékal pramen vody a mizel v diře co byla v podlaze. Proto tam mudrc tak dlouho žil bez problémů. Do jeskyně prosakovalo úzkou prurvou světlo a ten paprsek jako by tančil po skle těch nádob, skorem jako kdysi po nahém těle ZlatkyX. Kat si všiml, že se světlo na jedny nádobě odráží trochu jinak a tak ju s ty hromady vytáhl. "Je plná" zvolal. Šahriár i Šeherezáda se k němu naklonily, "MEDUCÍNA", čtly na cedulce zavěšeny na hrdle. Špunt byla zavoskované a tak obsah vydržel cely věky bez tknutí. Kat se svym silnym chrupem zakousl do špuntu až vosk pršel kolem a špunt vytrhl. Tři hlavy se naklonily na nádobu. Nasáli nozdrama a opravdu, jak řikaly předky. Nejprv jak smrad ale potem jak vuňa.Trochu jak alkehol namítl kat. "No ale je to přeci Meducina a já su panovník a tak to prubnem. Na stole tam stála malá sklenička, jen jedna. Tak ju vopláchli a Šahriár prubnul pruzračnou a čirou tekutinu. Lupnul to do sebe naraz a hned zaržál jak hřebec. To bylo dobry znamení, předky vzpominaly, že chlapi taky u jeskyně ržáli než běžely dom. No a tak eště do druhy a pak do třetí. To se ale Šahriár zarazil, co když je to otraveny a tak dal pár stopeček katovi a pak i Šeherezádě. Včil už ale ržáli všeci tři. Pravá ruka jim pak šla sama za hlavu a "Juch, juch, juch!" dodávaly. A pak přišlo to vytržení. Šahriár ho vytrhl ze svejch zlatejch panovnickéjch džín, ale chytl ho balanc a dopadnul tvrdě na záda na podlahu jeskyně. "Je tuhej?" strachoval se kat, protože po Šahriárovi teho vypil nejvíc. Šeherezáda přiklekla k Šahriárovi a znalecky mu na něm zabrnkala ukazovákem. "Je a to pořádně." Na vic nečekala shodila voblečeni a nasedla si. Šahriár se ani nehnul, ale ani nevyměknul. Šeherezádu to ale vzalo taky a "hép!" rozpleskla se na Šahriárovi jak žaba. Kozeny musela odtahovat od sebe, aby se panovník nezadusil a bral ju tak balanc. "Katu, katu!" křičela "přidrž mě ať s něho neslitnu!" Kat ju poslechl a uchopil ju pevně vobjema rukama za pas. To už se Šahriár probiral a zjišťoval jak to s něm je. "A stojí" zahalekal. Zatimco kat koukal na tu Šeherezádinu parádní prdel před sebou a všiml si: zespoda bylo vobsazeno ale nad tem viděl ještě jednu dirku. A že už ho měl do vrchu jak štír, tak nezaváhal. Nejdřív nasadil a pak pak přirazil naplno. "Mám ho jak hřebec" zařval vespod Šahriár a zaržál. "Cítím to taky, zvolala Šeherezáda a zaržála i ona. Kat rači nic neřikal a jenom ržál. Šeherezáda pak mezi těma dvěma litala jak nepokoj ve sloupovkách na palácovym krbu. Eunuši venku žasli, kdy se podařilo Šahriárovi přestěhovat do jeskyně palácovej hřebčín i s hřebcama a plemennou klisnou, tak že vo tem nikdo nevěděl. Když se pak ale ta trojka pořádně vyřádila a slýzali ze sebe, jak vopice se stromu a Šahriár si všimnul jak je Šehina pořádně volepená, tak ještě jednou zaržál a vykřikl na celou jeskyň: "Su já to ale hřebec!" Voblikly se a pomalu vylezly před jeskyň. Kat se trochu zdržel, zkoušel ještě z demižónku něco vykapat do skleničky. Jak tak pleskal dlaní vo dno, tak si všiml, že naspodu je přilípnutá malá cedulka, a že ju nedokázal vyluštit tak ju vzal sebou. Ve městě mu pak starej a světa znalej knihovník přeložil co na ní bylo cizokrajným písmem napsáno: "Slivovica je na fšecko!" A až se jim to narodilo, tak mu dali na méno Smolíček, protože z Šeherezády to tehdá teklo jak ze smolný svíce. A chodily s něm i do jeskyňky, ale nic plnyho už tam nenašly.