Nelidské chrápání

To, co někdo nazývá nelidským chrápánim, mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. Mám to u chlapů moc ráda. A dobře se mi spí. I když mi chrupká přimo do ouška...

Před xxx lety. Na chalupu za náma přijel tátův Kamarád s dětma. Trávili jsme spolu všichni hodně času. Jenže tentokrát i s mojí Babičkou. Ráno jdu pustit psa. A Babička už je vzhůru. Sedí zachumlaná na verandě ve starém vaťáku. V rukou drží hrneček s červenou Karkulí a Vlkem. Než otevřu pusu na "jeeee, dobré ráno Babi" babička vylítne jak přehrátý papiňák. "U všech svatých KDO to tak nelidsky chrápe?! Drnčí skleničky v policich, mlaskání piskání nic! Ještě se ozve nesouhlasné zachrochtaní!!! A vydrží celou noc!!!!  Jsem oka nezamhouřila?!" Otevírám dveře zpátky dovnitř ...naprosté ticho. "Babi já nevím.." "Okamžitě mě někdo odvezte domů!!!!"

O pár let později. Skautský tábor. Rakušáci. Léto. Louka, tři týdny vydrželo chcát takřka nonstop. Na louce hezkých deset čisel vody. Ve stanech jen pět. Z potůčku horská bysťřina a z řeky je Jang-c’-ťiang, rozlitý všude po okolí (s bahnem z okolních lesů a polí). Bydlím se skautkama v táboře dětí, ale jako příležitostný tlumočnik mám stan i v táboře vedoucích. O víkendech za náma jezdí i táta s Kamarádem. Jeho děti jsou tam taky. Tak občas uniknu z bažiny do velitelského tábora, kde je vody alespoň trochu míň. Jednoho rána. Náčelník sedí na obrovském uříznutém pařezu (používaném jako bourací pult na maso). V pozici krajně nasraného Budhy. Kouří obrovský doutník a chrlí ze sebe nadávky v němčině, které ještě neznám!!! Honem se pokouším si je zapamatovat a proklouznout kolem. "STOP" zařve a Nasraný Budha se spouští ze svého pařezu. "Celou noc jsem nespal?! Koukám na dvoumetrovýho vytočenýho chlapa." Ptám se, co se stalo? " Z tvého stanu z tábora vedoucích se ozývá nelidské chrápání?!" Chrlí ze sebe mezi pramínky kouře a kapkami deště nasrané Božstvo. Otáčím se směrem ke stanu a už to slyšim. Trochu zmateně koukám. "No ale to já fakt NE! A Taťulda tu asi není? Není tu auto?" A pak mi to došlo. Asi Kámoš. Kámoš má stan vedle a přijel večer a skončil v našem stanu. Pokrčím rameny že nevím a mizím....

O xx let později. Vedle mě se ozývá spokojené pochrupávání. Prokládané občasným mmmmm a zavlní se matrace a hne velká společná deka. Tady se někomu zdají čuňárničky... přitulím se a už ho mám v ruce. Trčí tak, že zvedal peřinku.. mazlím se s ním. Olizuji naběhlý žalud, jazykem si sbirám první kapičky... Tvoje tělo mi jde naproti a spokojené chrupání lehce mění tóninu. Nalepená ti ho honím. Objeví se tvoje ruka, která po mně sáhne a na první dobrou ho mám mezi půlkama..přehodíš si nohu a přidrcáváš mi. Ozve se zamumlání.

Ojíždí mě. Se vším všudy. Za chvíli se udělám... ráno se probudíme jak jsme se zamotali...  my jsme? Ano:) zdály se mi čuňárny. Mám moc ráda i tyhle živé sny. A chrápání? Je úžasný!!! Krásně se jim spí. Nezáviďme jim a nebuďme je...🥰

P.S. S odstupem času jsem zjistila, že to nelidské chrápání byl původně táty Kamarád. Ale. Na horských chatách, v kempech atd.. když začal chrápat jeden, ostatní Muži se záhadně přidávají. Takže to, co Babi onehdá slyšela, bylo trio Kámoš, tatík a pes:) Za ta léta se sehráli. Přestane na chvíli jeden, jede další..

A dnes se tomu směju možná ještě víc. Varování ve stylu "ale já ukrutně chrápu" mi opravdu vyvolá obrovský úsměv na tváři a očka s radostí mrknou... to je naprosto v pořadku.