O zraněném srdci

Jó, to bylo v dobách, kdy můj věk měl eště koncovku náct. To se tenkrát děly věci, to Vám tedy povím.
Každá, fakt snad každá, měla někoho nabrnknutýho. Čemu se taky divit v tomdle věku, že jo. Dyť by to bylo proti všem těm možnejm i nemožnejm pravidlům, dyby tomu tak nebylo.
A víte jak to je, že jo. Všechno v jednom ohni, tedy úpe všechno né, ale něco v jednom ohni.
Ale to se do toho zamotávám a sem úplně jinde, než chci bejt, že jo.

No a tenkrát jsem šla za kámoškou, ale po cestě sem si všimla jedný holky, protože jí tekly slzy.
(Teda abyste tomu rozuměli, tenkrát to byla jedna holka, ale to už dneska není jedna holka. Tedy je to furt jedna holka, ale už to není nějaká jedna holka, ale normálně jedna holka kámoška, kapíto?)
Stála na schodech a vypadalo to, že jako na někoho čeká, ale nemůže se ho dočkat a tak bulí.
Měla fakt najsovní kabát a úpe boží šálu a čepici.
Tak sem za ní tedy šla, že jo, a co se jí jako stalo že bulí, sem se ptala.

To bylo ten den, gdy sem dostala kopny od toho trouby, kterej mi řek, že Milena tedy líbá líp, má je větší a dokonce ho nechala sáhnout, no tam no, šak víte.
No, vlastně to nebylo úpe ten den, že jo, ale den potom.

Jenže vona nějak nechtěla mluvit, nebo co. Tak se na mě jen tak jukla, v očích ty slzy, že jo, a že jako na někoho čeká, a že mi je do toho úplný prd, víme?
Tak jí povídám, že jako jo, že tak blbá nejsem, abych si nevšimla toho, že na někoho čeká.
Ale taky sem se hned zeptala, estli ta osoba, která se má přihasit, příde, nebo estli tam náhodou nečeká úpe zbytečně. Že sem taky takle čekala na jednoho troubu a taky sem se ho nemohla dočkat, protože se on, zatímco já čekala jak ta kráva, cucmal gdoví gde s Milenou a normálně jí na ně sahal a dokonce i tam níž.
No a vona začala bulet eště víc a mně došlo, že todlencto sem fakt říkat neměla.

Sedla sem si tedy na schody a čekala co jako vona. Napsala sem esemesku kámošce, že zachraňuju lidstvo a že potrvá dýl, než se přinesu.
No a tak sem si tam tak dřepěla na schodech a přemejšlela vo tom, že je život pěkná kráva, když nám jen ubližuje a my kvůli tomu brečíme jak želvy, a že si to vlastně voni, co kůli nim brečíme, vůbec nezaslouží, pže sou to jelimani.
A pak sem se zeptala tý jedný holky, co už dneska není jen jedna holka, ale ta konkrétní jedna holka, estli se nechce jít někam projít, že bych jí dělala společnost, aby nebyla sama.
A víte, že šla?
Tak sem se celou dobu snažila, aby byla bžunda a ona nemyslela na to, co eště před chvílí tak hrozně bolelo.
Jenže bolavé srdce je bolavé srdce, víme? A když vám příde esemeska, že jako konec, vono to neni žádná hitparáda.
A tak sme tam pak na lavičce vobě slzely.
Vobě jsme byly čerstvě zraněný, ale ta jedna holka byla raněná mnohem víc, pže ona toho jelimana milovala, kdežto já toho svýho, co mi dal kopny kvůli Mileně, ne.
Já měla zraněný jen ego.